Čtyři české znělky. (IV.)

Kdy přijde ten, kdo čerstvou krev a šťávu

vlije v to mrtvé, omráčené tělo,

krev žití v srdce, které věky tlelo,

a přemýšlení zas v tu pustou hlavu?

Kdy ten, kdo právo zas navrátí právu

a křivdě ve tvář pěsť namíří smělo,

a naše hadry v kmentu změní bělo

a v cáry strhá pýchu zlatohlavu? –

Kdy přijde ten, jenž s hrobů svalí kámen

a v ruce blesk a v zraku božský plamen

jak archanděl těch mrtvých svolá voje?

Kdy přijde, v nás kdo vzkřísí v žití víru? –

a po boji svůj lid v ovčinec míru

uvede jako pastýř stádo svoje? –