ČTYŘI DOBY

Byl jednou čas, kdy v díru tiše zalez’,

kdo nechtěl zpívat „Deutschland über alles,“

a nezalez’-li, strčili ho do ní.

Triumfy byly málem monotonní.

Kdo básník byl, svou spěchal ladit lyru

a německém to znělo po všem míru:

Německý, vítězný, silný mír.

Pak přišel čas, kdy nudilo už číst

cyklus, jímž bavil satyrický list.

Nadšení nechodilo na ulice,

bojovné vyšly z mody pohlednice.

To byla doba počtů: sčítalo se všudy,

zajatci, děla, kilometry půdy.

Umlkl básník, promlouvala věda

a uklidněný čtenář říkal: No tak teda

vítězný silný mír!

A teď je doba – ano, je a není.

Jsou statistikou mnozí unaveni,

leč neví dobře, čeho by se chytli.

Budoucnost zajíc, jenž se koupí v pytli.

Dieta zdravá, všeho moc však znaví.

Už čtyry roky! Hindenburg nám praví:

silný mír!

Tichounko, ticho někdo jen si reptal,

tichounko, ticho nejprve si šeptal,

teď mluví nahlas, kdo si ústa vázal,

a teď se táže, kdo se neotázal,

a ten, kdo čekal, je už nedočkavý.

Dunaji, Sprévě jedno nejde z hlavy:

Mír?