Čtyři hlasy.

Kdys v chmurné noci ztracen ve své dumy,

co doléhaly z hloubi řeky šumy

v sluch zlekaný, nad snů a vidin strží,

kde jak hloh nad skálou se píseň drží,

sám, přemítaje, kam jdu, zkad jsem vyšel,

jsem čtyři hlasy z dálky volat slyšel:

Jsem Východ. V kšticích nesu blesky rána.

Na bedrách tygří kůže pruhována

mi volně visí, luk se v ruce třese;

já vzbouzím v hlavách sny a písně v lese.

Z tmy zrozen kráčím do tmy příštích věků

a sluncem hovořím vždy ku člověku,

jsem athlet silný, neznající bázně.

Jsem Eos, z červánků se vznáším lázně

a házím krokosu a růží trsy

do mužů vousu, na žen nahé prsy.

Jak směska chrtů poslušných v mé hlasy

jdou za mnou snové mladosti a krásy,

ruch k žití, k práci chuť a k dílu snaha.

Jsem trouby jek v sluch toho, který váhá,

jsem zvědavostí, rozmarem a chtíčem,

jsem křídlem výš, jsem líné krve bičem,

jsem alfa všeho. Začíti se musí.

Znám vše, co člověk podniká a zkusí,

neb jeho kolébka v mé dlani stála;

má zora jemu v mladé sny se smála,

já dal mu život a s ním první bohy.

Ať mají prsů tisíc, steré nohy,

ať nestvůrní se ku azuru týčí,

na lotosech ať dřímou s šíjí býčí,

ať přeměn řadou k idealu zrají,

jenž pozděj vtělí se. Pod Hymalají

já první krmil jsem sny nemluvněte,

kde proudí Gang a modrý lotos kvete,

já první zrnka moudrosti jsem zlatá

do veršů zavřel, jejichž vůně svatá

se táhne věky, mléčná dráha ducha.

Já první byl jsem obrovitá tucha

té epopeje míru, ticha, shody,

kam zpět se zřítí volné lidské rody

po práci vykonané. V svojí dlani

mask tisíc měl jsem. Porod, umírání

mi jedna forma byly všeho žití.

Co velkého jen dějinami svítí,

z mých očí šlehlo: Buddha, Ježíš, Manu.

Já obracel se v každou světa stranu

a volal: Světlo! Do snů Mahomedu

já patřil přes rameno ve stád středu,

kdy na poušti spal, lvi co v dálce řvali.

Já Mojžíš byl, jenž tloukl v lebku skály,

a dala vodu. Mystickými slovy

jsem v Rumim, v Sâdim mluvil, v Hâfizovi,

já koberec stkal nesmrtelných zpěvů

pod nohy člověka, do hromu řevu,

jsem pustil cymbál Hurisek a Peri.

Déšť květů splývá moje na kučery,

pod plodů jhem se prohýbají bedra;

má ruka otevřená vždy a štědrá

kam kladla se, tam jas tek’ v celých proudech,

vždy svěžest v hlavě, křepkost měl jsem v oudech,

a jestli zdá se, dnes že skoupý svírám

roh darů svých, já síly sbírám, zírám

v dál čekaje, až čas můj přijde opět,

bych lidstva báj, již začal jsem, moh’ dopět.

Ó zdroje Askerské, Sicilské svahy!

Tam vyrostl jsem čacký jun a nahý,

v mých vlasech zefírové luzní hráli,

do mojich snů se samé nymfy smály

a brzy tigry v lese thyrsů tažen

jsem hřímal světem zářící a blažen!

Jsem šťastný Jih. Pan velký otcem byl mi.

Ó habry, břízy, kaštany a jilmy,

kde centaurův se rozpřádaly boje,

ó včely Hymettu! Ó dryad roje

se stromů skákající v soumrak šerý!

Ó nymfo echa v ozvuk tisícerý

kdes zpívající v syringy a flétny!

Ó svahy Edomu! Ó stráně Etny,

kde Aischyl sníval tyče lebku holou

ku hvězdám, jež jí byly aureolou!

Jsem něha ve všem, pohoda a krása,

jsem gracie i tam, kde síla jásá,

to Isthmus ví i pláně Marathonu

i snivý Narcis v luzném hlavy sklonu,

jsem sladkost manny a jsem vůně duší!

Já také zahřměl oštěpem a kuší

v svět ospalý, však zvuky mojí lyry

vždy byly silnější, v svět dálný, šírý

jak ohlas zněly lepších, jiných světů.

Můj klín byl vždycky plný smavých květů,

a jestli Danta chmurné pod obočí

si duma sedla, Laury pod vrkočí

spal Amor, diblík v zraku Fiametty.

Ó závody, ó hry, ó lauru květy,

ó turnaje! Ó dobo lidstva junná,

kdy krvavý meč zvonil jako struna,

smích karnevalu s Avignonu zvony

kdy parafrasoval ty sladké tóny,

jež při banketu Platonově zněly.

Když vlád’ jsem, Ariost a Casa pěli,

bůh Angelovi vedl dláta ránu

a císař zvedal štětec Tizianu,

svět chvíli myslil: Mladý jsem a šťastný!

a věřil chvíli šťastné svoje na sny.

Vše bylo jas a zář, ves rmut a špína

se utajily v poškleb Aretina

a hrály duhami, vše báseň ruchu

a žití byla, čerstvý doušek vzduchu,

po kterém prahne člověk v žití pouti.

Ó na mne lidstvo musí vzpomenouti!

Jsem krutý Sever. Od pólů se ženu,

jak Samson lva já za dásně chyt’ změnu

a řekl: Stůj! a stála polekána.

Hrom praskajících ledů byla rána

mé palice. Jdu v šlehu severáku,

na pléci kůži medvědů a draků.

Jsem síla všeho, jarost neúmorná,

jsem vytrvalost a jsem práce vzdorná,

jsem v pažích sval, jsem mícha v muže hřbetu,

jsem drsný, neurvalý, však pln vzletu,

kol hlavy mojí stále orli víří.

Já vystoup’, obr, houk ve úhly čtyři

a mlčely, já pozvedl své kopí,

a tisícové hned se rázem vzchopí

a valí se vpřed jako velké vody.

Nomádů ved’ jsem tisíceré rody

za stopou slonů, které v dálku hnala

má vánice, nám v cestu vstoupla skála,

já rozrazil ji dechu svého mrazem.

Svět prošel jsem tak s neskloněným vazem,

otroku tyran, barbar sybaritu.

Však celý svět a poklad velkých citů

jsem tajil vždy pod kůží losů, sobů

i v sněhu Eskima i v poutech robů

já odvaha byl, vzdor a pohrdání.

Já s mořem bojoval jak s lítou saní,

Vikingů lodě ved’ jsem ku přístavu,

nad skrání svou severních září slávu.

Cval Valkyr slyšel jsem, kdy na oblaku

jak sen se mihly zdivenému zraku.

Já neurvalý smrčin host a mechů

jsem v bardů harfu sáhl plnou vzdechů

a člověka nechť týral jsem a mučil,

já první byl, jenž myslit jsem jej učil,

neb odpor, houževnatost vždycky budí

jen síly vzruch a mužnost v silné hrudi.

Syn mhy a tmy já mohu hrdě říci,

já vychoval jsem člověka, mnou mstící

vstal přírody pán bujarý a dělný,

mé dílo, je-li duchem nesmrtelný!

Ať skloněn v dumy za mou stopou bádal,

ať snil, ať pěl, ať v hmotě, v hvězdách hádal,

já otevřel mu poesie zdroje,

jež svěží, silná dává sílu v boje,

neb co byl var dřív, mráz můj v tvary stavil.

A v tvůrčí práci já se neunavil

v svém srdci víru, já se v zkázu díval

a „Pevný hrad je bůh můj“ já jsem zpíval

a hrdě tloukl v brány Vatikanu

v prostého mnicha pěsti, každou ránu

jsem vedl jeho kladiva, své thesy

když na chrám přibíjel. Já na řetězy

jsem naplil stejně tyranův i bohů,

já k člověku řek’: Ukaž svoji vlohu!

A byl to Hutten, Spinoza a Goethe.

Má celá sláva v Shakespearovi kvete,

jsem v sobě svět, lidskému plesu, pláči

i práci zrcadlo jsem – to mi stačí.

Já Západ jsem a říkají mi shnilý.

Co na tom, ukáže se. Ďábly, víly

já ovšem zdeptal, jednou křížem Krista

a podruhé to byla záře čistá,

jež z mého rozumu do temna šlehla,

by lidstvu nejvzácnější skvosty střehla:

vtip s humorem. Nad věků epopejí

bdím stařec zkušený, zrak dlaní kreji

a hledím v příští; rovnám vše a třídím,

sám lidstva duch jen ducha ve všem vidím.

Jdu poslední, však vždycky první budu,

rmut jasním člověku a krátím nudu,

jsem rozvaha, jež časem ztěžka věří

a nechť i vzkypí, vždy vše stejně měří,

jsem výslednice druhých, různě zmítán

nad proudy módy stojím přec jak titan

a mávám pochodní, kde v tmách jdou druzi.

Já s lidstvem prošel všecky tíže hrůzy

a Jeanne Darc dobře jako Jan Hus ví to,

co velké síly v svědomí je skryto,

jež ryzí, čisté všemu hrdě čelí.

Já Kolumbem dal Evropě svět celý,

já nezachvěl se, neb znám lidstva slasti,

já s ním se svíjel v zákeřnické pasti,

již nalíčil mnich, kterou žoldák hlídal.

Já na křik bloudících všech odpovídal

dnes v Erasmovi, ve Komenském zítra.

Vše masky brala na se moje chytrá

a zkušená tvář podle okolností,

však v pravý čas já prostě řekl: Dosti!

A do vrat bastilly jsem pěstí vrazil

a žezla rozmlel, červu, jenž se plazil,

já řekl: Vstaň a uvěř v svoje štěstí,

jež z ňader vlastních jen ti může zkvésti!

Pro fanatismu orgie a skřeky

já šklebu měla ironie léky,

já chechtal se, že mohlo blasfemií

se zdát, co jiným bylo poesií,

však Rabelais ví to jako Musset stejně.

Já v odsouzenců dal se odvést hejně

a s koulí na noze a Huga ódu

na zvadlých rtech já myslil na svobodu

a bratrství všech. Tak jdu klidný dále,

jsem doma dnes na Kapitolu skále,

jak budu zítra na pobřeží Něvy,

jsem jiskra, která okamžitě neví,

ký požár nad Evropou jednou vznítí,

však jistě ví, že vzruch to bude, žití

a volnost všech! Já nepodléhám změně,

já sloužím lidstvu, na osudu stěně

jsem Mene, Thekel, Fares budoucnosti.

Ó zvete vzdorem to anebo ctností,

kdys člověk vstane volný, čistý, silný

pán hmoty, z ducha svého věčné dílny

on kámen mudrců, svou volnost, zvedne.

Pak teprve mne poznáš, lidstvo bědné!

Ty hlasy zněly střídavě a zdlouha

v mé sny a v nich, co chtěla moje touha,

se zvolna hránilo mi na postavy,

na sceny, obrazy a kol mé hlavy

to křídlo letlo bouřící a smělé.

Já cítil ptáka spáry na svém čele.

Pták obraznost, ó ten se nerad poddá

ve soudu jho, jak oře jezdec bodá,

on týrá duši, takže musí za ním.

Já dlouho nechtěl – teď se darmo bráním,

jdu, kam se kloní despotický, spurný.

Mé verše, kapky z překocené urny,

se hrnou lavinou. Tak sbírat spěji

své slední lístky k lidstva epopeji.