ČTYŘI PÍSNĚ. (I.)

Za osamělých večerů,

kdy strom je tich a lampy dýší,

za osamělých večerů

tvé srdce jako pták se stiší,

a v klidu, v míru, v tichu tom

ti čehos pojednou je líto.

Jak na dně hlubin skrytý zvon

v tvé duše večer vyzvání to:

„Žils umění... Proč nyní tvář

vlastního stavíš od života?

Proč poražen si připadáš,

ač bil se’s: duch, a padla hmota?

Proč ty, jenž samoten chtěls být,

dnes nemáš vroucnějšího přání,

než aby jedné lampy svit

tvých i tvé milé dotk se skrání?“