ČTYŘI PÍSNĚ. (III.)

Šla střevíčkem vysokým po srdci mém,

šla s písničkou na rtech, smavá a žhoucí.

Byl chladný a nevlídný, zimní to den,

kraj mlčky na mne zřel, mroucí.

I řeklo mé srdce: „Ty, smavá jež jdeš,

což nevidíš, krví že stoupáš?

Že každý tvůj postoj a každý krok též

mne bolí, jak okovy mdlou páž?“

Ale když v daleký zmizela skryt,

řeklo mé srdce: „Vrať se!

Je trýzeň být s tebou, však bez tebe být –

nelze!“