ČTYŘI PÍSNĚ SOKOLSKÉ. (I. NA PŘEDNÍ STRÁŽI.)

NA přední stráži, jako prahy skalné,

muž podle muže, podle štítu štít,

zrak pevně upřen v bouřné vlny kalné

a v prsou lásky žár, ve tváři klid,

k tvé obraně, ó česká vlasti, stojí

tvých synů pluky pevně sevřeny;

a nad hlavou, vln hněvném ve příboji,

jim vlaje prapor běločervený.

Za nimi v dál kraj český leží svatý,

luh, žírná pole, šumné lesiny,

vesnice, města, osamělé chaty,

a na údolí, pláň i výšiny

se z Boží ruky požehnání snáší –

a přece jako stesk to doslýcháš:

„Ty, česká země, – proč pak nejsi naší?!“

„Ó, jest a bude!“ – volá přední stráž.

Viz, jak se pluky radí na obranu,

slyš ze rtů tisícův to hromem znít:

„Co česká ruka sila na tom lánu,

to česká ruka chce a bude žít!“

Ať zrno žitné, ať to ducha setba,

vše bude naše, zítra jako dnes,

a nepřátel ať hrozba nebo kletba

se roztříští jak mrak o skalný tes.

Jen prapor vzhůru! K předu jménem Páně!

a vzejde slunce, volnosť z mrákavy,

když každé na vlast namířené ráně

se věrná česká prsa nastaví.

Jen věrně, srdcem k srdci, paží k paži

stůj v svatém boji českých mužů pluk,

a těm, kdož padnou dnes na přední stráži,

kdys žehnat bude vlast a šťastný vnuk.