ČTYŘI PÍSNĚ SOKOLSKÉ. (III. HOJ, VZHŮRU, PESTRÝ SOKOLE!)

HOJ, vzhůru, pestrý sokole,

hoj, vzhůru na svou stráž,

nad nejvyšší hor vrchole,

ó leť, co síly máš!

Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’,

až nad oblaků lem:

až od hor k horám uvidíš

tu celou českou zem.

Máš ocelové perutě

a ocelový spár,

a v dol jak ‘hledíš napnutě,

máš v oku blesku žár. –

Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’;

hle lovce! – chraň se, chraň!

Čím v letu výš’, tím bude spíš’

ti k smíchu jeho zbraň.

A co to jásá po kraji,

ty sokolíku můj?

To tisícové dívají

se vzhůru na let tvůj.

Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’!

ty’s naší síly vzor,

a ty své mety doletíš,

i každé bouři vzdor!

Hoj, vzhůru, český sokole,

až v bouřných mraků lem:

ať s vichrem vidí v zápole

tě celá česká zem!

Jen dál, jen dál, jen výš’ a výš’,

a střež nám prapor náš. –

Tvá peruť mávej nahoře

a dole naše páž!