ČTYŘI SLOKY.

Kdo vyšels do výšin,

ne, nechoď v údol zpátky!

Tma pod tebou: mdlé země stín,

tvé vlastní duše zmatky –

a nad tebou, hle, nebes klín –

ó, jaký to pohled je sladký!

Kdo přešels slední most

v kraj světle usměvavý,

k té tmě, v níž po léta jsi rost,

ne, neobracej hlavy!

Měj v zracích jas a rosy skvost

a v duši zpěv radostné slávy!

A směle jdi a směle pluj,

zpukřelé přelom lano!

Kdo nad tebou? Ty soudce svůj!

A čestně bojováno!

Nuž: slední zápas dobojuj!

Rci budoucím jitrům: ó ano!

Však při tom: dobře víš,

že z kořenů my rostem!

ó, hroznou přebojuješ tíž,

co v slově řeknem’ prostém,

než všecky svory přelomíš

a s dálným se rozloučíš mostem!