Čtyři věky lidstva v lese.

Kryt koží medvědí v střed skalných tesů

spěl člověk pravěku po divém honu,

ve vichrů kvílení a snětí stonu

noc bouřnou trávil v úzkosti a děsu.

Čas minul. Nymfy spěly stínem lesů,

Pan zvedal zvědav hustých snětí clonu

a stromy chvěly se pod deštěm tonů

a mech se třás’ pod dívčí nohou v plesu.

A přešly věky. Tu eremit tajil

se v skalnou sluj a v tísni starých stromů

šat andělů zřel plát a ráj si bájil.

Teď starý hajný – celá poesie! –

zří kouřem dýmky, když jde z lesa domů,

jak slunce žnečkám zlatí nahé šíje.