Čtyrletý hošík, hezký, černooký,

Čtyrletý hošík, hezký, černooký,

vrznutí branky nic se nezlekal

a vešel k nám. Psík vyběh, zaštěkal,

a srnka vyplašena dvěma skoky

v houšť spasila se. Z keřů úkrytu

jsem na vše hleděla. Jak dcerka malá

na psíka velitelsky zavolala

a hošíkovi vlídně domlouvala,

by nebál se, že dá mu záštitu,

a cizince si do zahrady zvala. –

Tak jako Faust kdys stál tam rozpačit

náš malý host, a pohled divoký

chlapeckých černých očí něhou slád

domluvy té a honem nároky

své hlásil, že by srnku chytil rád

a psíka pohladil. – Tak spolu hrát

si začali, a jak vše Faustu dát

jsem musela, tak všechno rozdala

teď hošíkovi dcerka. A když shlédla,

že jablko je tužby jeho cíl,

jež v trávě zbylo, se země je zvedla

a dělíc, větší díl mu podala,

jak znala by, co jednou vytuší,

že v životě nám, ženám, přísluší

z požitků všech jen nepatrný díl.