Čtyřlístek.

S hlavou vzhůru světem chodím,

zpříma, pyšně světem chodím,

jasným okem k nebi hledím,

jasným okem nebázlivým.

Jenom v leta čarném květu

oči svoje k zemi klopím,

zrak můj v rozkoši a lásce

hledí na tu matku Zemi.

Je tak krásná v době květu,

po níž přijdou sladké plody,

krásná v barvách tisícerých,

až se jimi spíjí oko.

Teď jsem přišel k jetelišti,

hřála z něho bujná zeleň,

svítily v něm bílé květy,

žhavě plály rudé květy,

V milionech drobných lístků,

nalezl jsem čtverolístek,

čtverlístek, jenž nese štěstí –

slyšíš, duše: štěstí, štěstí...

Zlíbal jsem ty něžné lístky,

drahý symbol mojí touhy –

neboť tolik hledám štěstí,

velké, sladké, nekonečné!

Šťasten jsem svou denní prací,

jásám, že jsem mlád, že žiju,

pláču, když mám nenávidět,

odpouštím-Ii, jsem tak šťasten.

Nejvíc ale štěstí tuším

ve tvých očích, čarodějko,

která jsi mě vzala duši,

že teď už jen v tobě žiju.

Čtverlístku, zda mohu věřit,

zůstane mi moje štěstí?

Je tak blízko, už je chytám,

hlava se mi ale točí –

bože, já se o ně bojím –

lístky, lístky, zůstane mi...?