ČTYŘVERŠÍ.

Je někdy doba, kdy pláč duše tlumíš stěží,

kdy cizí žena, cizí je i přítel.

Tu cítím blízkost Tvou, ó zdroji žití svěží,

ó Bože, jenž Jsi velký Utěšitel.

Jen vteřinu vždy trvá sladká ženy krása,

jen vteřinu též trvá krutá hořkost ženy,

leč hlas Tvůj, Bože, písní sladkou věčně jásá

a věčným úsměvem je ráj Tvůj prozářený.

Je žena něžná. Možná. Někdy prsty její

lehounkým tknutím v sen tě ukonejší.

V sen ukolébá nekonečně líbezněji

Bůh rukou nejměkčí a nejněžnější.

Jak dobrý zahradník, jenž květný záhon pleje,

Ty, Bože, plel Jsi závist, zloby býlí,

i jedovaté símě beznaděje

Tvé božské ruce z duše vyplenily.

Ne, neptám se; co zítra? Štěstí? Možná! Či smrt jen a bída?

Před tváří Tvojí, Bože, není muk, ni bídy, smrti, štěstí!

A děl jsem si: To marná vteřina jen s vteřinou se střídá,

leč Bůh můj ocean je bez konce, v němž zmizím bez bolesti.

Vše jednou sklame: láska, naděj’, touhy,

vše hořce sklame, k čemu duše lnula,

leč nejsladší sen, nekonečně dlouhý,

přec láska boží srdci poskytnula.

Můj Bůh snad fantom, fixní myšlenka to pouhá

z horečných nocí, s bolestí kdy sen se střídá?

Leč tolik vím, že marná po člověku touha,

a na lkání jen Bůh svou něhou odpovídá.

Jen Bůh vždy přilne lásky plný k tobě,

kdy srdce lidské tvrdé je a lživé;

jsou soudy lidské v sobectví a zlobě,

jsou soudy boží vezdy spravedlivé.

Zda možno jíti k lidem pro útěchu

chorému srdci lidmi zraněnému?

Vím, hoře žití bez slzí a vzdechů

je možno svěřit jenom Bohu svému.

Já nejdu do chrámu Ti skládat, Bože, díky;

ty v slzách radosti jen možno vyřknout cele.

A s tichým úsměvem zřím na Tvé služebníky,

a s tichým úsměvem zřím na Tvé nepřátele.

Je krutá příroda i vražedná i dravá,

ať zvíře, člověk – vše zřím děsem vždy se chvěti.

Svět krvavý je, krvavá i jeho sláva,

Bůh jedině je tichý štěstí Bůh a dětí.

Ve čtyřech řádcích nechci proniknouti

života bolest, marnost bytí všeho,

jen – poznav Boha na pozemské pouti –

rád zachytil bych věčný úsměv Jeho.