Čtyrydcatero mučnův.

Zuří zima třeskutá,

Divoce se vichor vztěká,

Běda! zlost ta překrutá

Padne-li kde na člověka!

By byl ohněm přioděn,

Bude na smrt sprovoděn.

Ai! tam v sněhu na ledě

Dvakrát dvadcet mládců sedí,

Jich v té smutné besedě

Kopa strážců krutých hledí.

Tělo sbité od vraha

Svlečeno jest do naha.

Ach mláď tato přechudá!

Jak jí krutá chvěje zíma!

Zlý zpěv se jim přehudá,

Život se jim ze žil tkýmá.

Bože proč jim v bolesti

Moc tvá zbytí neklestí?

Leč tam podlé jezera

Lázně hřejí milodyché;

Uchystala nevěra

K útrpnosti je tam liché.

Ďábla zlostnost protřelá

Oblekla se v anděla.

Chodí biřic v okole,

Lichotivá mluví slova:

Nač vám hynout v rozbole?

V lázni se vám spása chová;

Kdo se Christa odpoví,

Má ráj v lázni hotový.

Ale hrdin těchto zbor

Nástrahám těm nepodlíhá,

Otrapám všem na úkor

V mysli výš a výš se zdvíhá;

Čím mráz prouze dorývá,

Tím víc víra zahřívá.

Skřípoty-li zubů jdou

Od úst jejich zimou siných?

Ó to žalmy svaté jsou

Vyšlé z hrudí přehrdinných:

Jest nás, pane, čtyrydcet,

Dej všem spolu v nebi dlet.

Viz tam s nebe andělé!

Vítězné jak nesou věnce!

Letí věnčit na čele

Ony svaté vyvolence.

Třidcet devět však jich jest;

Kdež ten jeden má svou čest?

Ten, ach duše ubohá,

Zastysknul si v tuhé muce,

Zapomenul na Boha,

Ve vrahovy dal se ruce.

Anděl jeho zakvílil,

Bůh se mu pryč odchýlil.

Ale strážce bedlivý,

Jemuž bylo svaté střehnouť,

Cítí pro ty pro divy

V sobě oheň víry žehnouť.

A se v svatém veselí

K svatým oněm přivtělí.

Ai i jemu k oslavě

Věnec s nebes výše kyne,

A v zlé zimy zádavě

Duše jeho v slasti plyne.

Vně mráz, zima, oznoba,

Vnitř všech rájů zásoba.

Takto Pán v své dobrotě

Prosby hrdin oněch slyšel,

Za ušlého v lopotě

Jiný k zboru jejich přišel,

A tak jenž byl oželen,

Počet mučnů docelen.