CUDNÝ VEČER

Tak nikdy snad nekvet’ starý ten akát!

Najednou v bílý se zahalil šat.

Oh – srdce moje – pojď spat! Pojď spat!

V podvečer jarní snad k zvědavé písni

pro cizí krásu se nedáš mi zlákat?

V měděných parách čerň mátožných stínů

zapadá, splývá... Ten dočasný klid

i my jsme, děťátko, chtěli kdys mít,

zima by přešla a jaro by zvalo.

Stromek však tvůj proč bez květu hynu?

Tak nikdy nekvet’ snad akát ten starý!

Uctivě smekám – však před kým – kdo ví?

Celý můj život dost nehotový

na slávu trav polních pro tebe myslí –

na bouře zrozené tichými jary...