ČUMÁCI.*)

Vyjeli si čumáčkové jarem z Ukrajiny,

na Krim jeli, na Krim dalný, z domu do ciziny.

Netušili, když tu kolem doubraviny jeli,

v cizině že zahyne jim druh a vůdce smělý.

Zemřel, zhynul; než vydechl svoji duši bílou,

pravil: „Druzi, zavezte mne v Ukrajinu milou.

V Ukrajinu, rodnou matku rodného jí syna.

Nad mohylou mojí šumiž bujná doubravina.“

Jedou z Krimu čumáčkové, siví voli bučí,

bučí temně; snad je touha po vůdci ach, mučí.

Zastavili u doubravy, druha pochovali

a mohylu velkou nad ním zvolna nasypali.

A do hlav mu zasadili keř kaliny bílé;

vsadili by červenou mu – neměl dívky milé.

Neměl dívky černobrvé – čumák byl jen chudý.

A ten má jen Ukrajinu, srdce a v něm trudy.