ČUNĚ

Jak jsi pyšno, čuně, že jsi čuně posud!

Pyšno na své mládí, hladké jako hádek

ocásek svůj útlý kroutíš v otázku.

Víš jen o svém chlívku, neznáš příští osud –

inu, holobrádek

od hlavy až k ocásku!

Domýšlivě měníš dvoreček svůj na sad,

nenávidíš tlustých, kompromisních prasat,

prasnice se štítíš, jež tě měla v lůně,

ó ty čuně!

Takovéhle čuně viděli jsme stokrát,

jak se uplatňuje, do všech koutů vráží

a jak ocásek svůj vzhůru otáčí...

Ale ty si myslíš, ty žes aristokrat,

že tě neusmaží,

že jsi čuně jinačí!

Nelekáš se biče, nelekáš se rány,

skutečné jsi čuně bez bázně a hany,

pohrdáním prasat rypáček tvůj stůně,

ó ty čuně!

Neznáš kompromisů, nejsi podivínské,

zakládáš si čuňat neodvislých školu,

protekci ty nechceš, ani pomeje.

Všechno, co je staré, všechno je ti svinské,

a kdo věší dolů

ocásek svůj, prase je!

Čuně budoucnosti, oko mé se pase

na tvé dekadentní, nepoplatné kráse!

Na pekáči nikdy nepoznám tvé vůně,

ó ty čuně!

Počkej, Čuně!

Z tebe také bude prase!