CURRICULUM

To bylo tenkrát: Křepkostí jsa mládí hrd

jsem jak ten kovář v pohádce svou zmrazil Smrt.

A léta zásevův i žatev znojně jdou

jak vojska s prapory a hudbou veselou;

nezvítězí-li slavně v jitřní hodině,

tož bít se budou poctivě a hrdinně.

Nedbal jsem úkorů ni bídy chuďasa,

i tomu lučina se květem rozjásá,

i tomu blankyt svitne časem ze mraků

a světla radosti rozežhne ve zraku,

i ten se z plahočení všedna vykoupí,

když k sobě do hlubiny chvilku sestoupí.

Tak život do zelených prutů bujně hnal,

za družku nejvěrnější jsem si Práci vzal,

ta měla duši nejněžnějších záchvěvů

a onyxové zraky plné úsměvů.

Tu Smrt již počala být netrpěliva,

neb sám jsem nezůstal, a byli jsme tu dva.

Však zcela malinko se u nás změnilo,

jen tempo života se prudčej zvlnilo,

a třeba zřídka svítívalo slunečně,

druh s družkou svěže šel a k výškám statečně,

a třeba dny a léta dal jsem pro jiné,

leda jen dny a léta, však své hvězdy ne.

Tu Smrti nedbané jsem postřeh jedenkrát

kýs potutelný úsměch v prázdných důlcích hrát,

a vírem zatočil se jizbou mrazný dech

a přes čelo mé družce nestřeženě šleh.

Polibek hrůz! Ó, sladká, utkvěl v mozku tvém

v zmodralých rtech, v onyxu zraků změteném.

A nastal zápas. Vůkol plno přízraků,

běh obyčejných věcí ústí v opaku,

a rody zmateny, pohlaví jinačí,

barva se přebarví a znak se přeznačí,

všech pravd jsou vyvráceny stěžeje,

i ptám se: nesmrtelná duše kde že je?!

Dvanácte let jsem v mátožný bil kruh,

však nepovolil, ještě úporněji ztuh,

a loďka má v tom rozvířeném úporu

šla s výšin do hlubin, šla zdola nahoru,

naděje, zoufalství a zase tupý klid – –

světélek posledních až v konci zhasl svit.

Přišlo-li milosrdí? – A Smrt v zástolí

se zvedla, odchází, však sama nikoli.

Jen já jsem sám a zchudlý, zchudlý, divná věc,

a starost krvavou, já, zchudlý bohatec.

Kmotřička ze zástolí mizí kopečkem,

mně na shledanou kynouc žlutým šátečkem.