CV. Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?

Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?

Lze perutí zlomenou dáti se v let?

Lze k přípitku dopitou povznésti číš?

Lze květinu podat v dar, jež zvadla již?

Já, střelený pták,

chci zkusiti tak,

vzlétnouti výš!

Ó božství! Sílo neznámá a ryzí,

na jejíž povel, atom pějící,

jsem směl se vznésti z lemu tvojí řízy

a prchat k světlu temnot směsicí,

dík za to vem, že chvilku směl jsem jásat

a lkát a hynout! Nechť i v bolestech

pel hvězdný za vše s perutí svých střásat

a snít, že dál živ budu v aeonech!

Tu píseň díků, roztoužení, síly,

tu píseň čistou jako holub bílý

mi dozpívati nech!

Ó přírodo! Na všecky srdce rány

jež kladla’s hojící svých vděků čár,

nechť nerozumným děckem stokrát zdraný,

jež o blesk lkalo vlastní na stožár!

Dík za to vem, že spát jsem mohl tichý,

kde šuměly tvé stromy, kypěl mech,

že v sny mi zněly hrdliček tvých smíchy

a hřál tvůj dech mne v hroznů topasech!

Tu píseň díků, radosti a plesu,

tak čistou jak dech moří tvých a lesů

mi dozpívati nech!

Ó lidstvo! Věčný Briaree, v sporu

sám s sebou jenž se stále potácíš,

ty Spartaku ve vlastní vůle svoru,

jenž každým věkem znova krvácíš,

dík za to vem, z tvých vzletů a z tvé viny

že pravdy velké žár v mé nitro šleh’,

vstát, stokrát poražen, vklán stokrát v stíny,

zřít ideal tvůj krásy v plamenech;

za rány vše, jež padly z tvojí ruky,

tu píseň hlubokou jak tvoje muky

mi dozpívati nech!

Ó srdce moje! Danaidko plachá,

ty loutno, plná potrhaných strun,

ty orle sražený, jenž křídly máchá,

a přece tíhne stromům do korun!

Dík za vše vem, čím’s v žití kdy mne rvalo,

za úzkost, bázeň, lásky shon a vzdech,

za množství vůle i za síly málo,

za tlukot svůj, za věčný vír a spěch,

jenž stále mřít chce a se smrti brání –

tu píseň resignace v pousmání

mi dozpívati nech!

Rtem vadnoucím hymnu možno-li pět?

Lze perutí zlomenou dáti se v let?

Lze k přípitku dopitou povznésti číš?

Lze květinu podat v dar, jež zvadla již?

Já, střelený pták,

učinil tak,

vzletěl jsem výš!