Cvrček.

Probudil se polní cvrček,

vystrčil ven černý krček,

dospav dlouhý zimní sen:

„Jest již teplo? Mohu ven?“

„Ne, ne,“ šeptly v letu mušky,

„zamrzlé jsou ještě stružky!“

Cvrček do podušek kles,

po čase zas hlavu vznes.

Rojí se kol včelek davy,

dá se s jednou do rozpravy:

„Pověz, zlatá včeličko,

hřeje-li už sluníčko?“

„Už, už,“ bzučí včelka zlatá,

„mez je květem růžovatá,

krásný májový je den!“

Cvrček skočil z díry ven.

Ruchu, jara plno všude,

v modru skřivan písně hude,

cvrček chopí housličky,

spustí svoje písničky.

Střídá veselé i smutné;

náhle přestal, jak když utne:

ježek stojí opodál,

chválí: „Ty jsi zpěvu král!“

„Díky, pane, vřelé díky!“

„Věř mi, zpíváš nad slavíky,

lépe nežli kos a drozd!

Pojď v můj palác, buď můj host!“

Cvrček, na slovo mu věře,

do paláce hledá dveře, –

do ježkovy tlamy pad, –

– nevrátil se dosavad.