CVRČEK.

Ve světlém písku paseky

tam za borovým lesem,

kde celičký lán daleký

je pokryt hustým vřesem,

pod jedním trsem zeleným

se malý cvrček skrýval

a pronikavým hlasem svým –

po celý den si zpíval.

Tam v písčině a ve štěrku

ta píseň zněla stálá

a rozčilila ještěrku,

když na slunci se hřála,

a po den celý motýli

se smáli této písni,

však ke cvrčkovi chodili

i mravokárci přísní.

Když vzrostl slunce žhavý žár,

tu přiletěly včely,

na vřesem zkvetlý suchopár

a mnoho nabzučely,

že hlukem práci ruší jim,

že rozumu má z mála,

však i s tím zpěvem veselým

že k smutným koncům cválá.

A zase čmelák přišel pak

a říkal: „Pane Cvrčku,

proč pak se namáháte tak,

což nebolí vás v krčku?

Když někdo z nás sem přiletí

já nebo slečny Včelky –

nás není tolik slyšeti

však výsledek – je velký!“

A cvrček přece dále pěl

svým pronikaným hlasem,

až kobylek roj záviděl

mu jeho píseň časem

a nezkušení zajíci,

v dnech radostného mládí

si na pasece hrající,

tu píseň měli rádi.

A vesele a dál a dál

pěl cvrček bez oddechu,

až se soumrakem napadal

chlad rosy ve klín mechu

a zpíval dále, nad plání

když tiché hvězdy vzplály

a zádumčivé klekání

se neslo z dědin v dáli.

Tu z šosáků tak leckoho

ta jeho píseň plesná

tak rozčilila přemnoho,

jej vyrušujíc ze sna,

až na noční se čepici

mu třapec zlostně kýval –

však dále nocí mlčící

si cvrček zpíval, zpíval...

Ach byl tak šťasten, že je živ,

že cítí v sobě žití,

a proto musil – jaký div! –

si písní uleviti

a zpíval, zpíval z plných plic,

zda kdo jej o to žádá?

zda líbí se to čili nic?

Ach, po tom málo bádá!

On o jiné se nestará

a svou si hude pouze

do pozdní zimy od jara.

Však přikvapí-li nouze

a příval zimy dravý-li

mu konec písně utne?

Ach, jak ty včely pravily:

ty konce budou smutné!