CXXIX Milada ve svém tichém hrobě

By František Zavřel

Milada ve svém tichém hrobě

jakoby náhle ožila,

ke světlu vztáhla ruce obě

a přivedla mne tiše k tobě,

mou ruku do tvé vložila.

Tak neduchově, hmotně, tělo

spíš bylo to než pouhý duch.

Něco se tehdy s námi dělo.

Stalo se, co se státi mělo.

Náhoda? Osud? Hříčka? Kruh?