CXXV Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil

Z hrozivé sféry smrti, kam mne srazil

pekelný osud, nevrátím se více,

já rozhodl se, nejpevnější asyl

spatřuje ve smrti. Tam sténajíce

vlekly se bledé stíny ubožáků,

sepjaté ruce a zastřené líce.

Podsvětí strašlivé! Tisíce zraků

navždycky zapadlých, tisíce dlaní

vztahujících se marně po zázraku,

který se nestal, nestane. Jen lkání

zemřelých bytostí jsem slyšel zníti,

leč její hlas jsem nezaslechl, ani

lehýnký úsměv rtů. Od stolu žití

vyrvána surově a bez váhání

pohrdla podsvětím. Není jí. Zříti

nelze ji ani v říši stínů. Raní

tím svoje vrahy? Duši všehomíra

uvede v neklid ledovou svou dlaní?

Ach, marně čekám. Kam mé oko zírá,

všude jen stíny, stíny, moře stínů,

leč ona mezi nimi není. Svírá

mne říše smrti dvakrát. Dvakrát hynu

nespatřuje ji. Nyní teprv cítím,

že ani zde ji k srdci nepřivinu.

Zaskočen smrtí jako dříve žitím,

u konce sil a bez pomoci, slabý,

abych se nedal strhnout vlnobitím,

cítím, že klesám ke dnu. Cos mne vábí

klesati stále hloub, co nejhlouběji

zakousnouti se do propasti, aby

nikdo mne nemoh zachránit, když její

milované a krásné, malé ruce,

jež zvykly trhat růže, v hrobě tlejí.

V tom náhle cosi vytrhne mne prudce

z nejhlubší tmy a do světla mne táhne.

Co je to? ptám se. Satan? Revoluce

běsů a démonů, jež zničit prahne

hrozivý osud, to, co určeno?

V tom něčí tvář se ke mně tiše nahne,

tvá nádherná tvář, božská Heleno!