(CYKLUS MALÍŘKY COSTENOBLOVY.)

Ne tragédie ženy, matky, dcery, –

los lidské samice od divé slasti,

jež nahým tělem tak dovede třásti,

že potopí se v ples rozkoší sterý,

do hrůzy sklamání a zpronevěry,

do břitkých hrotů kormutlivé strasti

a bídy, která může rozum zmásti,

je stěsnán v náčrt ohyzdný a šerý.

Proč horšiti se? Když je světlo jasné,

i stín je sytým – zlomek pravdy prosté

je zrnem, z něhož celá pravda vzroste,

a zoufalství, jež k propasti se kloní,

by střemhlav letíc uvrhlo se do ní,

jest vzkřikem hvězdy, která v blátě hasne.