CYNIK

Jen víru nebrat! – Člověk mít ji musí

a kdyby věřil v třináctku, či mloka

neb v peklo, nebe, ďábla, pánaboha –

jen víru nechat! Dojdem sice všichni

i s ní i bez ní k cíli, kde nás srovná

Smrt, demokratka jediná a správná,

ty tak, ty onak, jedny beze jmena

a druhé pod kamenem s písmem zlatým –

což lhostejno je, to už pouhý doklad,

že na světě jsou různé míry, váhy,

leč ty se do zásvětí nedostanou,

tam vejdeš nah, jaks do života přišel.

A s vírou se ti putuje zde lehčej:

jsi hlupák pověrčivý – pak dáš řídit

si činy svoje jeptiškou, již potkáš,

či zajícem, jenž přeběhne ti cestu,

či kominíkem, jehož jsi se dotkl; –

jsi zbožný člověk – pak si vychytrale

kupuješ milost boží modlitbami,

mší zaplacenou, obílením kaple

a věříš, že se jednou zaraduješ

ve slastech věčných s milým pánembohem

(leč ať to „jednou“ přijde hodně pozdě,

vždyť kdo ví, při té nejsilnější víře

víš, že jsou slasti světa toho jisté,

a z onoho se nikdo nenavrátil,

by pověděl, co tam a jak je všecko).

Tak suma sumárum – je víra dobré

a moudré zařízení toho světa

(jen jednu vyjímám, jež sporadicky

též přichází: toť víra v jisté lidi,

a že se věří v ně, pak věřívá se

v myšlenky jejich, v podniky a činy –

ta víra končívá vždy kotrmelcem

a nikam nevede – tu nečítám sem),

o víře mluvím podpůrné a nosné,

té kdyby nebylo – vy lidé dobří

zde plagiát mi odpusťte, jejž spášu

na rčení čelných filosofů vašich: –

já musil bych ji vynalézti pro vás,

já cynik, pohan, nevěřící sobě

a natož vašim pověrám, jež zvete

čarami, kouzly nebo pánembohem!

A proč bych musil? Vy byste se báli

jít jako lidé se vztýčenou hlavou!

Vy, plni obav, úzkostí a předtuch,

po čtyřech lezli byste jako žáby,

těch drahých opor náhle pozbaveni!

Jak žáby, mloci. – – – – – – Což by ovšem bylo

divadlem pro mě málo estetickým.