Cypřiš.

Den v dubnu byl a v snění

já v starý zabloudil sad,

vzduch zlatý byl, v něm ptačí

jsi zvonky slyšel hrát.

Na černých větvích stromu

květ z puku již se dral,

a slunce paprsk zlatý

je v letu otvíral.

A listí bylo tak svěží,

jak smaragdy bys řek –

a šumělo tak snivě,

jak první polibek.

Byl každý kamen zlatý,

spal azur tůně v tmách,

jak ještěr šupinatý

lez břečťan po skalách.

A prostřed jasu a vůně

a ptačích nápěvů –

já cypřiši uzřel tmavou

ve stálém záchvěvu.

Mě zdálo se, že z žalu

se sklání v smutných snech,

že v šumu jejím slyším

tak mnohý známý vzdech.

A bylo mi jí líto,

že ticha má tu stát,

tak tmavá v zlatém jase

a tiše žalovat.

Já do nitra se vnořil

a teskný jal mě cit – –

ta cypřiš že mé duši

by mohla sestrou být.