CYPŘIŠ

Mám v knize cypřiš.

Je jiný, než jsou naše stromy,

než smrky, jedle našich lesů.

Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh,

vápenné skály, do nichž pere slunce žeh

a vidím hroby, hroby, hroby.

Jsou naši mrtví

tam v hrobech dalekého jihu,

k nim padá rosa našich očí.

Má kniha neříká, proč za nás umírali,

však tisíce jsou nás, jež potupná smrt pálí

těch mrtvých na dalekém jihu.

Mám v srdci cypřiš.

Je ostnitý a nelítostný,

jehlami bodá, mučí, jitří.

Tatínku, každou noc putuji s květy k tobě,

vděčně tě zulíbám ve vápencovém hrobě,

žes tolik rád měl nás a domov.