CYPŘIŠE.

Utichlo moře, tisíci ústy jen chví se a šepce,

odlétly větry, jež ve sporu divokém ve tvář je bily,

ticho a němo, loukami hladina leskne se hebce

a všecky pěny se v kovová zrcadla moře vpily.

Pusto a prázdno. Jen ostrov omývají vlny,

rozvalin chrámu, balvanů rozmetaných plný.

A smutek těžký objal ta nevlídná místa pustá,

cypřiší kytkou, sestrami staletými vzrůstá.

Samoty smutek korunou trojí tajemně šumí,

zbloudilý pták a potulný mrak jim porozumí.

Modlitba jejich v šumění vánku vzdychavě splývá,

minulost propadlá ve snětích staletých vzpomínkou zpívá.

Neznámá bolest přírody němým a výmluvným steskem

zaznívá resonancí vln tichých melancholickým tleskem.