Cýrkve Evanjelické A. V. v Baňském okolí Lodíčka pod svými zprávcemi od r. 1610–...

Zlatý věk byl, v němžto svaté veslo

Baňských cýrkví Melík 1) moudře zpravoval,

Libě znělo drahých svobod heslo,

Turzo 2) palatyn je mocně zdržoval,

Ostrožit a Suňog, Ilešházý

Slavné, sylné byly svatin podpory,

Nebálo se stádo boží zkázy,

Pevné k bezpečnosti mělo obory.

Jako poutník pod listnatým stromem

Unavený odpočívá bezpečně,

Z sladkého sna probuzený hromem

Odcházeje stromu žehná srdečně;

Tak y – – Syon mocným záslonám svým

Žehnav, přednášel jim obět vděčnosti,

Přímo k nebi její vstupoval dým,

Před Bohem jsouc u veliké platnosti.

Tehdáž – – naší zaráželi sjezdy,

K nimž se v velkých houfích shlukli nábožně,

Jako jasné na obloze hvězdy,

Tak se stkvěli v shromážděních rozkošně,

Tenkrát velké panské domy byly

Vroucý nábožnosti milé příbytky,

Pán y sedlák nebe velebili,

Štědře obětujíc chrámům nábytky.

Aj! tam vizte na Oravském hradě

Nesmrtedlného palatyna chrám,

Kochával se u božských poct vnadě,

V pokoji ho oltář, v bojích těšil šrám,

Ctětež pamět reka udatného,

Vy, v svém náboženství studení, co led,

Líbejtež y popel muže ctného,

Kyž vás vroucnost jeho rozžne hned!

Za Roháče 3) velkých darů muže

Šťastně ploula svatá cýrkve lodíčka,

Květli zboři, jako v Máji růže,

Radujíc se, jako šťastná rodička,

Ctného muže v běhu horlivosti

Těžkých pracý potlačilo břemeno,

Tak hle v blesku slávy, poctivosti

Začasté se pučí smrti semeno.

Sextimu 4) však slunce štěstí déle

Na obloze baňských cýrkví svítilo,

Postupoval biskup mocně, směle,

Hořce za nim město boží kvílilo,

Smrtedlné pře míle spokojoval,

Od panstva y chudých rovně vážený,

Lidí, kam chtěl, láskou nakloňoval,

Opravdu muž moudrý, ctnostný, blažený.

Zatím cýrkve lodí viklala se,

Hned sem, hned tam hnaná větrem nejistým,

Řehoř Láni 5) biskupství vzav na se,

Ozdobený duchem zvláštním, přečistým,

Šestnácte let řídil šťastně veslo,

Lodí od roklí a melčin odvrácel,

V tichý přístav když ji štěstí vneslo,

Láni s země k nebi cestu obrácel.

Brzo však se prudší vítr zdvíhá,

Svatou cýrkve lodí sylně namítá,

Jedna vlna druhou v patách stihá,

Z jedné uzkosti se nová vyskytá,

Ctného Spetka 6) v žalostné ty časy

Chudá cýrkev za hlavu sy zvolila,

Smutně zněly potlačených hlasy,

Den jak den se neřest cýrkve rodila.

Prudká bouře stále víc se sylí,

Větrů král se celé lodí zmocňuje,

K rozboře když, nastojte! se chýlí,

Davidovi Lánimu 7) se svěřuje

Veslo. Řídil lodí přes třináct let,

Plachty, vazby, sloup y kotvy přepilně

Přehléd, pak mu zvadl života květ,

Prv, než bouře proud lod strhl násylně.

Brzo však ji schytil celou mocý,

Hned jí v hloub hnal, hned ní k nebi vymítal,

Hrůzou trnou plavcy dnem y nocý,

Nový mžik je s novou bídou přivítal,

Kalné vody škárami již tekou

V lodíčku, jenž již již má se zvrátiti,

Vlny, jak věž, větší sebou vlekou,

V strašných tocých chtíc lod s plavcy pohřbiti.

Ach! tu každý vzdychá, hořekuje,

Smutný volajícých hlas se rozlíhá,

Marné zboží moři vyhazuje,

Mně být šťastným, s životem kdo ubíhá,

Starý, mladý na kolena kleká,

Mátě pláče držíc dítě v náručí,

Slova smrti každičký se leká,

Když se hotovit k ní zprávce poroučí.

Rázem vítr o velikou rokli

Mrštil ními sylně, lodí zpraštěla,

Pohřízení v moři bídně mokli,

Zbledlých plavců tvár se strachem zvráštěla,

Jeden vesla, druhý dsky se chytá,

Mnozý v bezedné jsou hloubi pohřbeni,

Jiní, jímiž moře hraje zmítá,

Předaleko v cyzý kraje puzení. 8)

Dobrý zprávce na ostrov se šťastně

Dostal, Jiří Zabojník 9) mu říkali,

Krátký však ved na něm život strastně,

Onní v cyzyně sy v slzách stýskali:

Vlast předc jedni vrátivše se zřeli,

Polounazý hladem, žížní stříznění; 10)

Jiní u vyhnanství kvílíc mřeli,

Poctivě však v cyzý zemi pohřbení. 11)

Vyvázlí zas novou zbíjet lodí,

Ale přechatrnou, těžce začali,

Osud bídné po melčinách vodí,

Ach! jak často v krutých bídách plakali,

Díla mnoho, dělníků pak málo,

Nákladu nic přenastojte nebylo,

Půjčit peněz, ó jak mnoho stálo,

Časných statků město boží pozbylo.

Přes třidcet let do věčnosti moře

Uplynulo z prudké řeky časnosti,

Plných pláče, vzdychání a hoře,

Prv než Pilářík 12) ctný zprávce hodnosti

Došel. Těžce nuzný Syon řídil,

Tvrdým losem přenáramně ssoužený,

Štěstí cýrkevního z cesty klidil

Překážky, muž vzáctný, zprávce zkušený.

Michalides 13) těžkou zprávu na se

Béře, Karlovou jsa zvolen milostí,

Uměl moudře řídit v ochuzeném čase

Převzáctný muž, hodný vrchu hodnosti,

Mocnou řečí, nábožnými spisy

Temný rozum, zcestné srdce vzdělává,

Mrtvé náboženství v cýrkvích křísý,

Mdlému podpor vně y doma shledává.

Jako čistý pramen mezy skalinami

Oužinou se musý těžce probiti,

Prv, než může, teče dolinami

Hyacynty, tulipány skropiti;

Tak y Michalides k ráji nebeskému

Protlačit se musyl lopot tísněmi,

Až y přišed k cýli vytknutému,

Slaví Boha andělskými písněmi.

Opět stádo boží Piláříkovi 14) jest

Zvěřeno. Byl pastýř duší výborný,

Z města na ves přešla biskupská čest,

K muži, jejž duch krásyl čistý, pokorný,

Krátce však se v veské pobavila

Prostotě, víc městský libujecy hluk,

V baňské sydlo zas se navrátila,

Zprávcovi když zavzněl smutné hrany zvuk.

Hruškovic 15) – ó drahé, slavné jméno!

Bleskem moudrosti byl jasně osloněn,

Vzala cýrkev lásky jeho věno,

K božským zpěvům náturou byl nakloněn,

Míle veršovec pěl utěšený,

Libé hraje chvály nebes na líře,

Štědře grácyemi ozdobený,

Znal lid učit, těšit, sylit u víře.

Skonal, – a s ním Bystřičanů sláva,

Muz čest, přátel radost lehla do hrobu,

Horkem bíd zvadl, jako sluncem tráva,

Osud smrti vzal tu cýrkve ozdobu.

Ale nic to, – jeho ctný duch žije,

V krásných písněch slyší cýrkev jeho hlas,

V ctnostném srdcy, v kterém vděčnost bije,

V pověčný žit, kvést a stkvít se bude čas.

Nad ním zarmoucené město boží

V smutku převzdychalo do pět dlouhých zym,

Tak se dobrým hořká žalost množí,

Když muž znamenitý mizý, jako dým,

Teprv Glozyusa 16) vyvolila

Rada svatých k zprávcovskému uřadu,

Než ho ale slavně posvětila,

Vzletev v nebe, vzal tam za ctnost náhradu.

Za tím vrchního jest pastýře hůl

Šlechetnému Frydélimu 17) svěřena,

Šlechtila ho pilnost, moudrosti sůl,

S krásnou ctností roztomíle spářena;

Pod ním svaté duše spočinuly,

Nebe přivolalo rozvlažení čas:

Kdyžť Bůh s námi, byť jak prudce duli

Vichrové, předc nepohne se hlavy vlas.

Odšel y ten cestou smrtedlnosti

V lepší vlast, z níž poutník víc se nevrácý,

Nad jiné Pól 18) vynik spůsobností,

Laskavý naň zřetel Syon obracý,

Zprávcým stal se přísný v cýrkvi Káto,

Lid y kněžstvo v tvrdé kázni zdržoval.

Ach! kyž dobrý zpomenul muž na to,

Žeby láskou snáze lid se zpravoval.

Ale – zamlč, Múzo, zcestné kroky,

Přikři smrtedlníků mdloby zástěrou,

Radši zazpívej, jak v lepší roky

Lidstvo omráčené slepou pověrou

Zhlédlo zlatou jiskru pravdy boží,

Ješto jasné světlo v mysli rozžala,

Dražšího tak nad Krézovo zboží

Pokladu y svatá cýrkev dostala.

Zlatá záře této blaženosti

Vzešla naším za Jozeffa cýsaře,

Vrátil práva milé nábožnosti,

Bohu v chrámích, sobě v srdcých oltáře

Postavil, když zlomil těžká pouta

Svědomí, v nichž lkaly věrných tisýce,

Přestala se vztekat neřest krutá,

Shojilať svým rány boží pravice.

Jana Čerňanského 19) tenkrát posadila

Svatá cýrkev na biskupskou stolicy,

Jeho ruka přes sto posvětila

Kazatelů zborům v Baňské Šťávnicy.

Posléz obražené, prchké štěstí,

Chtíc se pomstit, uletělo od něho,

Upad v kříže, nemoha jich snésti

Mladý do hrobu jít musyl tmavého.

Po něm Synovice 20) slunce štěstí

Oblesklo svou přívětivou jasností,

Ty, jenž jít se zdáli na rozcestí,

Napravoval s hodnou zprávce vážností.

Konal věrně svaté dílo boží,

Zbory, školy ctný muž šťastně zpravoval,

V lepší vlasti požívá již zboží,

Které zprávce světů jemu daroval.

Již se cýrkve míle zotavily,

Vesselý chval božích zpěv již v chrámích zněl,

Když sme Hamaliara 21) postavili

Strážným na Syonu. O jak věrně bděl!

Dvakrát oltáře své přehléd pilně,

Pěkným řádem, spisy cýrkev oblažil,

Lidu, kněží napomínal sylně,

Květ škol, zborů šířit ctně se usnažil.

Než, ach! přetrh muže výborného

Nejkrutější osud statnou horlivost,

Raniv tělo, zemdlel ducha jeho,

Dobré nebe! dejž mu trpělivost!

Teď již, jako kalná řeka plyne

Smutný večer jeho ctného života,

O kyž se mu s usnutím dřív mine

Nevypravitedlná zemská lopota!

Vezmi Ty již, předůstojný Lícy 22)

Svaté lodí veslo, řeď je uměle,

Milá spokojenost na Tvém lícy,

Jako krásná růže kvěť vždy vesele,

Přešťastně pluj pod tvou moudrou zprávu

Na časnosti řece cýrkve lodíčka,

Syť se lid Tvůj pravdy krmí zdravou,

Prejštiž se mu potěšení studnička.

A vy přehluboké vody času

Volně tečte, ať se plavím bezpečně,

Prudká vichřice nám nehniž vlasu,

Febe! svěť nám jasně, žádám srdečně.

Vějtež libě tiší Zefirové,

Přivějte nám vůně květin radosti,

Sprovoďte nás dobří Gényové

K přeblaženým břehům rajské věčnosti.