Czobor.

V Budíně, města v kraji

věž Csonka při Dunaji,

ta smutně hledí v proud,

jsou vetchy její stěny –

v ní Czobor rozkacený

kdys hrozný soudil soud.

Do věže Csonky v spěchu

sta pochytáno Čechů,

vždyť mrtev Švehla Jan –

jsouť „Žebráci“ to pouzí,

je Maďar učil nouzi,

když prchli z Kostolan.

Leč nejen Češi spiati,

i Slováci jsou jati,

že mužný ved’ je vzdor,

by bojovali meči

za svatá práva řeči

a chaty rodných hor.

Na Csonce, staré věži

přes tisíc Bratrů leží,

král Matěj je tam dal

a důraznými slovy

magnátu Czoborovi

je stříci přikázal.

„Těch hleď si, pane milý,

toť zbytek potměšilý

rot hubících mou říš!...“

„Ej, pane, peněz škoda –

pod Csonkou teče voda...

No, divy uvidíš!“

„Jen hlídej opatrně;

na zemském sněmu v Brně

zlé spory řešit mám;

až z Moravy se vrátím,

čím chceš, tě obohatím

a bánem udělám!

Sto dnů, to krátká doba,

pak spatříme se oba,

jen mi jich dobře střez;

ač prázdnou, Římu v díky

pro nové kališníky

rád Csonku bych měl, věz!“

Na krále Czobor hledí:

„Ej, vím, co s napovědí,

buď, pane králi, jist;

ta vížka s třemi patry

má pro Husitské bratry

dost ještě prázdných míst.“

Pak uklonil se v týlu,

dal ruku na atilu

a druhou křížem dal,

a jako liška šerá

na rychlo za večera

do Csonky pospíchal.

A k vězňům lestně vece:

„Král milostiv byl přece

a tak chce jeho řád:

z vás, již jste v jeho moci,

as deset každé noci

mám pouštět napořád!

Tož metejte si losy,

než jitro pustu zrosí,

již sprovodí vás Bůh;

leč, by se nezradilo,

v síň, jak se přitemnilo,

vždy za druhem přijď druh.“

Leč když si přispíšili,

jsou lapeni v té chvíli;

háv režný oděn všem,

v něm s úskalného kraje

je Czobor do Dunaje

dal metat s žernovem.

Den po dni takto běží;

což dobře Czobor střeží,

i peněz ušetřil;

a králi v trojím patru

pro tisíc nových „Bratrů“

věž Csonku upravil.

„No, jak jsi robil, rci mi,

se svými zajatými?“

„Ej, pane, dobře, věř;

piš svatému to Otci,

že po desíti v noci

jsem topil českou sběř!

Dnes poslední šli k moři,

ty víš, tvůj sluha spoří,

ten lid nás mnoho stál;

teď ušetříme, věru,

ti tam jsou u vod šeru...!“

I smál se Matěj král.

A věru, vděčným tuze

byl oddanému sluze:

dal zabraný mu hrad;

na jehož chmurné stěny

ten Dunaj zamucený

své vzdorné vlny klad’.

Leč divnou jakous mocí

vždy rozvlnil se v noci,

a Czobor zděšen vstal...

Hle, ve příšerném stíně

mu v okna každé síně

zjev hrozný pozíral.

Čech združen se Slovákem

zřel ohnivým naň zrakem

a s nimi Moravan;

až s vytřeštěným okem

prch’ Czobor z komnat skokem

ven hroznou kletbou hnán,

A děli Czoborovi:

„Král severu ti poví,

kdy vrátíme se zas,

pak spravíme se spolu,

a poteče vás dolů

proud hrozný světu v žas!“ –

A kam se Czobor točí,

zří děsné mrtvých oči

a slyší jejich zpěv:

„Čas pomsty letí, letí,

na nás i naše děti

tvá, vrahu, padni krev!“