DÓM

Je dílo dokonáno, sen tvých Otců!

sem svaté Křižmo, stigma poslední –

a věže zdvihly se, plát do všech konců:

Národe, volný, jásej tomu dni,

diadém vsazen na tvé hrdé čelo,

celou se zemí světlo rozletělo.

Tak strmí v azurové nebe skvoucí,

závoje nad ním bílých oblaků,

jak snesen anděly v zem, náruč stroucí,

milostí nebes roven zázraku;

v tvou půdu navždy zasadil svou patu

Hrad mystický, tvůj, roven Monsalvatu.

Teď Bůh tvůj přebývá zas ve tvém středu,

tvrz tvoje, hradba nedobytná, štít,

dlaň k tobě štědrou, lásku ve pohledu,

jak Israeli chce ti asyl být;

už první obět kouří k výši v plese,

v oblaku jejímž svatý Graal se snese.

V ráz pilíře jak palem pně se vzpjaly,

oblouky klenby korun jich jsou spleť,

v barevných oknech duhy rozkvétaly,

zdí zastíraly mosaikou šeď;

jak život proběhl by pod tělesem

a prostor plnil tajemným svým plesem.

Co venku obepjal už dÓmu stěny

les fial, po věžích se vzpínal výš,

rozkvétal křížem, a jak pod rameny

gigantů pozvedal by klenby tíž,

oblouků vzdušných kruh se o ně vzpínal

nad věncem kaplí, jenž dÓm obestíral.

Střech chrliči pak níž se nahýbali

zdiveným zrakem, zrůdní, do davu,

modlitby zvonů křídla rozepjaly,

vykřikly „Hossana“ dni k pozdravu;

národa pomník, věků slavné dílo,

paprsků ohněm slunce žhavě křtilo.

Je dílo dokonáno! v čas se zvedli

Matyáš, Petr, Mistři, z hrobů svých,

by myšlenku svou naplněnu shlédli,

vavříny slávy zbledlých na skráních;

sen pokojný teď teprv obejme je

tu v stínu kamenné jich epopeje. –

Jde oddech chrámem; rakví granit puká,

stín světlý z nich se zevšad pozvedá:

hle, Václav Svatý, Karel, Jan z Pomuka

a knížat řada zářiti se zdá,

Dědici země a tvrz naše pevná,

pro věky naše naděj nesmrtelná!

Ó Václave, ty úsvite náš smavý,

království kameni ty úhelný!

Ó Karle, Otče, tvůrce naší slávy,

hle, tvoje dílo, stánek tajemný!

Ó Jene, knězi, symbole náš svatý,

naděje paprsku nám ve tmách vzňatý!

Vy slavná knížata, jež hrob tu druží,

teď ve cti spočinete prostřed nás,

v národa citech jako v ložích z růží,

svobody jeho v hrob vám padá jas;

volnosti jeho vy jste svatou stráží,

kde kleká v zanícení na zápraží! – –

Ó Týne mystický, náš Monsalvate,

hlas lásky důvěrné, hle, z celých Čech

dnes k tobě letí, zanícení svaté;

náš svatý Graal už spočinul v tvých zdech

Ó Slunce Čech, s těch svatých Hradu strání

nech proudit v celou zem své požehnání!