D. P. Svému Příteli Michalovi Sepešimu

Pilný štěpíř vstana na usvitě,

Kráčí do štěpnice hbitě

S pilkou, jejíž zostřil malé zoubky,

Vyhledané stromu outlé vroubky,

Uřezané s zvláštní šetrností,

Do pařezu plani krásné

Klade s velkou pozorností.

Vzcházejícý slavně slunce jasné

V užitečné prácy toho zastíhá,

Kterýž do devíti nelíhá,

Denně záře ranní, když se krásně bříží,

S novou rozkoší se k němu blíží.

Raněnou plaň omazuje

Kunštem připravenou přiskyřicý,

Již vždy hotovou má ve štěpnicy,

Potom větchou rouškou pařez oviňuje,

Sylně šňůrou obvazuje,

Štěp tak opatřený vzdechna nebi poroučí,

Ano samo ve všem prospěch dává,

Lidským dílům požehnává,

Chceli ono, ani strom nám nepučí.

Štěpíř ujatý štěp přesazuje,

Ovoce tak planší napravuje,

Starých stromů často pilně hlídá,

Ty, jež mechem obrostené vídá,

Snažně čistí, suché ratolesti

Každé boží jaro klestí.

Nalezneli stromy takové,

Jenž jsou rok jak rok vždy jalové,

Aneb pro starobu ovoce

Nenesoucý, předtím vychválené vysoce,

S snažným rozmyslem je vyrubuje,

Štěpnicy tak očišťuje,

Pak je zžíravému ohni v loupež dává,

Ani kořene z nich nenechává.

Tak Vy, bratře, jenž jste štěpíř duchovný,

Zasloužilý na vinnicy přesvaté,

Živých stromů milovný,

Aj! jak mnohé zdarně štěpujete,

Když je svatým krstem znovuzrozujete,

Ovoce tiť nesou cýrkvi bohaté.

Nožem zákona vždy pilně čistíte

Srdce hříšných, z mysli klestíte

S mateřinským mlékem vsáté bludy,

Kteréž plodívali lidstvu péče, trudy.

Ale y těm, jenž ovoce víry

Vydávati nechtí podlé míry

Známosti své, ohlašujete

Truchlivý los, jenž jich ve věčnosti

Očekává, oheň pokut ukazujete,

Jenž je zasloužile bez milosti

V horkem pekle pálit bude,

Trápení kdež neubude.

To ste, bratře, stále kázali,

Z cesty hříchu lid zpět volali,

Jaké sladké máte potěšení,

An ste dopomohli hříšným ku spasení.

Dobré nebe! zdržujž cýrkvi svaté

Výborného toho štěpíře,

Vzcházejž, boží symě! rukou jeho vsáté,

Zrůstejž každý štěpe u víře,

Libé chuti přinášeje ovoce

V štěpnicy té krásné široce,

Požehnanou rosou slova svého

Skropujž hojně zdarné štěpy jeho.

Přešťastnýtě štěpíř, ovoce jenž pracý

Na zemské již vidí nízké štacý!

Mnohemť blaženější, kdož ho zakušuje

V společnosti těch, jež vyučuje –

Ten, jenž s radostí v den soudný mnohou,

Kdyžby se věk tento pominul,

Bude mocy řícy Bohu:

Aj! já, lid y můj, jejž sy mi zvěřil,

Každý v Krysta právě věřil,

Nedbalostí mou ni jeden nezhynul!