ÓDA ČTVRTÁ

Na jihu tam českém kdes u Libějic

alejí jsem tichou šla, bylo jitro

vlahé tak a slunné a v každém kvítku

démant byl jasný.

O tvém duchu celý kraj mluvil, ticho,

velké ticho neděle rozestřelo

perutě své blankytné, vlahé slunce

smálo se v rose.

Chladný rozum zmlkl zde, vášně žáry

dobouřily, moudrost šla velká, smírná,

člověk věřil, doufal zas, že přec přijde

jitřní to světlo.

U tůně, tam pod bílým kostelíkem

v Chelčicích tvých stála jsem v zamyšlení,

v míru kraje cítila ducha tvého

božského míru.

Na Síť tvoji myslila jsem v té chvíli,

jak jsi krajem kráčel zde, lovec duší,

jako velký apoštol, křesťan pravý,

člověk a prorok.

V mysli tvojí boží ráj nový vstával,

nové, krásné, vznešené obcování

svatých říše Kristovy, v které není

vládců, ni zbraní.

Ó, ty míru veliký hlasateli,

ve věk plný krve a zmaru, zkázy

zní tvé slovo líbeznou hudbou lásky

božské i pravdy.

V bílých jizbách, dýšících vůní chvojí,

vidím bratry nad knihou nachýlené,

na obraze loví tam apoštolé

věřící duše.

Ale mocní trhají sítě jejich,

v tlamu ďábla padají lidé lační

zlata, poct a slávy té klaté moci,

která svět ničí.

Slova tvoje slyším zas jasným zvukem

stříbrným a čistým, tak z hlubin věků

mluví k srdci našemu člověk nový,

bratr to Kristův,

jenž vstal z mrtvých, mluví zas řečí krásnou,

plnou hvězdných paprsků, zoře ranní

po bouři jak vonný a čistý dýše azur

vůněmi léta.

Synové jsou boží, již v zlostech světa

stvořili si Ducha říš nesmrtelnou,

svatým v nebi k radosti, k spáse lidem,

hynoucím v bídě.

Kristova choť nejkrasší je tvá církev,

říše míru božího. Hněvná slova

tvoje byla lékaře laskavého,

lékaře duší.

V Poljaně též Jasné se ozval stejný

ohlas velkých myšlenek knihy tvojí,

z úst těch starce moudrého zněla víra

postilly tvojí.

V oceánu bídy jsi lovec duší

spravedlivých, čistých a zjasněných těch

lidí, jimž moc, vítězství, sláva světa

polní je travou.

Na dávného proroka myslila jsem,

Siddhâtthu to, velkého apoštola

v Indii, jenž sladkým byl hlasatelem

lásky k všem tvorům.

Ať již tiché Chelčice, nebo prales,

stejnou krásnou řečí tou mluví velká

ona srdce, poznání jichž se dotkla

zoře ta ranní.

Buď nám vůdcem v dravém tom věku moci,

neboť nelze ničeho dobýt, urvat,

všech je země, matka ta milostivá

pokorných lidí.

Chelčický, Ó srdce ty jihu mého!

Tvůj duch dosud kráčí tím krajem snivým,

v bílých jizbách vidím zas učenníky

Kristovy říše.

Nezní tvoje jméno jak mocná bouře,

ale jako vánek je, který vane, –

Hospodin však, nejvyšší vládce všeho,

promluvil v tobě!