ÓDA DIONYSOVI.

Tobě zpívám, Semelin žárný synu,

Dionyse! Divoká výheň stoupá

do mých skrání, brunátná, víříc rytmy

hymnických snů mých...

Tobě zpívám, ježto jsi ze všech bohů

oním pravým, jediným, který lidstvo

může vésti k zářnému cíli jeho:

k velkému zpěvu,

k zpěvu tomu, kterýmžto zazní kdysi

chlumy horské, zachví se v útrobinách

Olymp sněžný, kimarská skála hučíc

přílivem bouřným...

Tobě zpívám věštící píseň svoji,

Dionyse! Vidím, jak v tanci plesném

znovuzrodí velkých se plémě lidí,

pějících zářné

zpěvy tvoje. Plémě, jež k slavným hodům

břečtan ve vlas zaplete sobě, šílíc

v dityrambech divokých, vytvářejíc

nesmrtná díla,

nad jichž krásou ustrnou všechny věky. –

Tobě, Svatý, Mohutný, Dionyse,

budou v hloub se uklánět, chápajíce

podstatu silnou,

kterou v sobě ukrývá plamné tvoje

oko vínem rozžaté, zpité láskou. –

Vidím příští silného lidstva, slyším

hukotné zpěvy,

jimiž budou vítati cesty tvoje.

Hvězdy strhnou v náručí, budou jímat

okem volným velikost slunce vzchodů,

orgii světla,

záře, krve, požárů... Budou slyšet

sluchem volným sférické hymny světů,

budou cítit éteru vůni sladkou

s rozkoší božskou...

Budou vínem zpíjet se nezředěným,

a jich tvůrčí prst bude v hlíně tvořit

díla slávy nesmrtelné, jak je tvoje

tvořila doba,

zaštítěna silou tvou, mocí tvojí.

Vítej, Silný, evoë, Dionyse!

Tebe věštím, volám tě, vidím tebe!

Vysoké čelo

révou zrudlou ovinuv, jedeš zpříma

na svém voze taženém ryšavými

tygřicemi. – Opitá, bakchantická

druž s tebou spěje

v dálné kraje Neznáma, plna síly. –

K hvězdám míříš, do výšin letíš k hvězdám,

které tobě jiskřením zlatotřpytným

líbezně kynou...

Duní skály thessalské, šumí hvozdy –.

A ty jedeš troskami padlých věků,

mocný mstitel zdupaných tupým lidstvem

ctitelů tvojich...

Tebou žili velicí dávné doby,

tebou žili Archiloch, Ovid, Nietzsche,

tebou vzplanul velký ten mého lidu

nesmrtný pěvec,

jehož píseň zmámená modrých květů

sladkým medem tušiti jenom mohla

velkou bytost tvoji, Ó, Dionyse,

evoë, mocný!

Tvůrče příštích věků a vrahu dnešních,

spoután vítěz zářící, svatý, hříšný,

moudrý, divý, činný a zmdlívající,

rodící vraždou,

silný v smrti, nezlomný, chvějící se,

touže láskou plodící, kterou vraždíš,

vítej, otče vznešený příštích písní,

Bromie Bakchu!

Přijdeš, vím to... Slyším tvých hymnů hukot!

Tuším, vidím člověka budoucího

tvojí silou silného, Dionyse,

přijď, svým pÓrem každým vstříc Tobě prahnu.

Tebou chci zpít se!