ÓDA IDEÁLNÍ.

Hle! Bída kráčí veliká a slavná,

zkrvavený cár ji co purpur kryje.

Z její ňader vyhublých a svislých

žár tryská příštích století.

Své ruce vztahuje k nám kostnaté

a skřekem děsným hlásá dějiny.

Svých hrdin ssaje krev.

Zrak ztřeštěný a lebi rozbitou,

vlas krví zpečený a ztuhlé rty.

Je nestoudná, jak nevěstka,

smrtelnou nahotu staví na odiv,

na těle špína, v cárech kal,

beze cti, poslední trhá cár.

Ó! Bído, přijď! Z Tvých ztuhlých rtů chci polibek,

z Tvých ňader chci já moudrost píti,

ó přijď – jen přijď!

V Tvém děsném oka pohledu

plá velká pravda, kterou tuším,

z Tvé lebi rozbité se lije život,

v Tvém lůně vyprahlém tam vzniká život,

Ty dáváš život velikým, jsi matkou geniů,

já prahnu touhou po Tvém klíně,

v němž chtěl bych navždy spočinout!

Ty’s pravá myšlenka – ó pojď, jen pojď,

Ty’s smělá, ze Tvé ruky vzejde čin!

Jsi velikou, má Bído!