ÓDA KE CHVÁLE HUDBY.

Já viděl Akropolis...

Směry všech větrů přijížděly ověnčené koráby,

na všechněch cestách rozkvetla stromořadí

a u všech silnic byly slavnostní brány.

Tržiště bylo prázdno a krámy zavřeny,

lupanary byly bez nevěstek a krámy nikdo neotvíral.

Od sochy bohyně Pallady Athenské zíral jsem po schodištích:

nesmírné byly zástupy hlučících davů,

směs pestrých krojů se míhala ulicemi,

jazyky všech dílů světa hlaholily sloupovím

a vlna života, vzdouvána krajem, kypěla v chrámě.

Stoupal jsem k výši kol štíhlých sloupů

a mnohé, které jsem potkal, jsem poznával.

Viděl jsem líbezné filosofy a básníky slunce,

osmahlé dobyvatele a zápasníky, bohorovné césary a otroky,

viděl jsem nejkrásnější ženy světa a nevěstky,

vestálky, klášternice a veselé milenky,

dělníky, akcionáře a zločince,

revolucionáře a despoty, polozvířata a svaté,

a v nesmírné perspektivě, jíž rozevřelo lidské pomýšlení,

viděl jsem lidi všech časů a plemen:

zamračené starce a melancholické dívky,

zápasníky širokých plecí a mrzáky,

vrahy a tuláky, kněze a rouhače,

pýchu a bídu světa, krásu a ohavnost, nádheru a hřích.

Daleko někde byl jejich domov,

daleko někde hřímala děla a rachotily vlaky,

daleko někde lhali kněží a kleli vězňové.

Všechny zločiny a kletby, výkřiky zoufalství a vzdechy otroků

měnila vzdálenost v čarovné tony

a vrhala je na duše žhavé a odepnuté, jak hořící vlákna zlata.

Oněmlé zástupy stály v sloupoví, do sebe pohrouženy:

ozvěna rodných měst přicházela do jejich duší jak pozdrav,

hrůza všech zločinů napínala křídla orlím myšlenkám,

despotická gesta panovníků otvírala brány žalářů,

z krve popravišť vykvétaly orchideje největších revolucí,

žalářní mříže ozlatil úsvit nového jitra nad národy,

těla vykořistěných otroků a dělníků se navěžila jako maják budoucí kultury,

slzy pokořených a umírajících naplnily jezera citů,

na ostrovech zapomenutí vykvetly zahrady něhy a lásky,

zaťaté pěsti se rozevřely a vypadla z nich semena budoucnosti,

prapory revolucionářů roztrhal vítr a roznes je po všech polích,

válečné pochodně zapálily ohně na všech křižovatkách,

energie dobyvatelů prokopala průplavy do všech pouští

a veškeren svět byl otevřen kráse a lásce.

Nesmírnou touhu vzbudila hudba.

Zdi učinila průhlednými jak skleněné,

krásu přiblížila nahou a chvějnou na dosah rukou,

ruce učinila bezohlednými jak vítr,

srdci dala pružnost mořské vlny

a zraku hrdinnost zápasníků.

Minulost odsoudila jak despotický satrapa,

všechny její zrádné myšlenky

kázala vrhnouti do nejhlubších žalářů,

bezohlednost naší touhy

dala jim ocelové mříže

a naše opovržení je zazdilo.

Zázračná hudbo!

Akkordy tvojich symfonií se prostorem vlní

a padají v duše.

Vzmach pružných houslí vylétá k výši a vlaje

jak rozpletené vlasy nahých tanečnic,

tony se míhají v kaskádách trylků

jak bílé prsty žvatlavých dětí

a údery činell se odrážejí od výkřiků vášní

jak burácivý smích najad a tritonů

od pěny moře a šumotu bouře,

v bravurním spádu dechových nástrojů dovádějí nereidky a sirény,

energické povely válečných trub

vedou do boje i nejbázlivější

a polyfonie rozpoutaného orchestru

otřásá námi jak bouře zemí.

Ale jak blesk,

jenž číhá na zachvění ticha,

a jako sráz,

jenž vrouben je vábnými květy,

ustane na ráz příval zlých větrů

a všechno, co pádilo v šíleném ryku,

ustrne.

Tak dovoluje smrť u lože umírajících

naposled kynouti domovským břehům

a dojímavá vzpomínka osamělého hoboe se loučí s životem.

Ale než břehy dopoví svůj pozdrav,

dřív než se zarosí zraky,

z hlubin se přihlásí bassy a pozouny,

vystříknou zvuky jak pomsta a pláč,

hladinu moře rozvíří bubny,

cella se vzepnou jak hřbety ryb,

povely křídlovek rozepnou plachty

a fagotty, netrpělivé v očekávání katastrofy,

šlehnou jak prapory roztržené:

Tisíce smyčců se zvedne na poslední cestu,

všechny struny se rozzpívají jako slavíci,

píšťaly se rozeběhnou na nejvyšší stožáry,

cornety a trombony vybuchnou opojením Návratu

a duše má, nesena na křídlech tónů,

poletí hvězdná a jásající,

vedena zástupem nahých tanečnic,

spletena vůní a vlajícími vlasy,

zmítána chaosem krásných těl

a kolébána rhytmem hořící krve.

Oblak vůně zbude na zahradách opuštěných břehů,

krvavé slunce a obraz hořícího města na obloze.

Nebeská čarodějko!

V extasi blaženého přijímání

oddáváme svou duši přílivům akkordů tvojich,

jak země svá nesmírná ňadra pocelům slunce

a duše naše, vroucí a odevzdaná,

jak bohyně Jo v objetí Dia

kolotá chaosem úrodných mraků,

jež vlní se prostory niterných krajin,

a náš údiv se křídlí jak vějíře planoucích hvězd,

schodištěm našeho pokoření vystupují geniové a vladaři tónů

a nejvyšší galerie svých myšlenek jim otvíráme.

– Ptáme se těch, jimž bylo dáno

poznati tajemství věčného mládí,

a oni nás vedou

do nadzemských zahrad.