ÓDA KU CHVÁLE VÝSTAVNÍHO VÝBORU.

Já, pidimužík z prachu všedních ulic,

kde Vaše Oko nikdy nespočine,

bard bídy, revolt, smutků, odříkání,

svou Muzu vzývám a svou lyru ladím,

bych píseň slávy o Vás mohl zpívat.

Ó, Pyšní, Hrdí, Moudří, Neomylní

s Olympu svého Uši svoje skloňte,

by moje píseň o Ně zavadila

a mohla vniknout do Vašeho Mozku,

bájného Centra důmyslu a práce...

Perutná pověst letí všemi kraji,

přes hory, doly, přes lesy i moře,

že Moudrost věku ve Vás vtělena je

a Vaším Duchem že je signováno,

co na výstavě večer dal i ráno,

i to, co kryjí budoucnosti taje.

Že Vaše Hlavy všecko inspirují

ve jménu Krásy, vkusu, umělecky,

problémy snadno loupáte jak pecky,

že s úžasem Vás lidé pozorují...

Ó, Slavní,

vzpučivší na vetchém slovanském kmeni.

S kapkami mízy dávných Markomanů,

vladaři Hippodromu, Toboganu,

Skluzavky, Akvaria, Říše Plazů,

Velicí Aranžeři Korsa Smutku

s potoky krve pro Národní tryznu,

gigantická je věru Vaše práce

na banketech, hostinách, cerklech Dneška,

že ani Zítřek zcela nepochopí,

proč k nebesům Jste pozvedli svá kopí,

proč tolik pro svůj národ pracujete,

proč v potu tváři s osudem se rvete,

proč o vavřínech a medailích sníte,

proč německy i česky hovoříte,

proč k vysokým Jste tolik ponížení,

proč k malým lidem ve Vás lásky není,

proč tisíce na zbytečnosti máte

a dělníkům plat slušný nedáváte,

proč kapsu za mozek Jste vyměnili

a všecku českou hrdost dobře skryli,

Mocní a Hrdí a Moudří a Pyšní,

jimž ódu zpívá bohém hladovící,

Krvavý bard.