Óda na dlouhé šosy.

O šosy dlouhé, dlouhanánské šosy,

hle, píseň má dnes všecky Musy prosí

a na kolenou vzývá Apolla,

ať popřejí mi v bludném tomto žití

vás, dlouhé šosy, hymnem oslaviti,

jenž léta už v mé hrudi plápolá.

Neb mimo vás co dnes je hodno chvály?

Snad lidský duch? Ah, jeho peruť válí

se dávno kdes vhozena v tmavý kout.

A naše mláď? A láska v hrudi její?

Ó dlouhé šosy, už co nejspěšněji

kéž vás by každý mohl navléknout!

Nuž, o čem jiném ještě nyní pěti?

Nač ještě dnes má ňadro rozkypěti

a bouřiti jak přeplněná číš,

tou písní hvězdnou, která hřmí a jásá,

tou písní, v které nadšení a krása

a hněv a bouř a jas a hloub a výš!

Ah, nám dnes k smíchu jsou ty všecky trety,

dech růží, viol, azur stříbrosetý,

ples nadšení i plachý dívčí zor,

žár myšlénky i děcka pousmání,

svit hvězd, sny země, kdy se večer sklání

a slunko zvolna klesá za obzor.

Co toto vše... co věštců hvězdné sny nám,

co lidská duše... toužíme dnes jinam,

nám báseň dnes je hračkou pro děti

a pěknou vazbou do zasklených skříní...

Ó, dlouhé šosy, čím nám vším jste nyní,

jak slavno teď se vámi oděti!

A přijde čas, kdy uzná slávu onu

a moc i dav těch zbrklých boucharonů

a rýpalů a kterak ještě dál.

A bude čas, kdy valné lidstvo celé

svá klidná prsa vhalí do flanele

a antikvitou bude ideál.

A bude čas – ó, kterak už je blízký! –

kdy kousek šunky, se špenátem řízky,

či kousek štrudlu, nákyp z lanýží,

dort mandlový či párek liberecký

nám bude víc, než sny a touhy všecky...

Ten krásný čas až jen se přiblíží!

Tu básník shodí kněžskou svoji togu,

dav politiků, řady pajdagogů

a ještě mnohý a tak ledakdos

(aj, jaká u nás nouze o adressy!)

už rád, tak rád a šťasten oblékne si

ten dlouhý, delší, dlouhanánský šos...