Óda na kalendář.

Pozdraven buď, kmete kalendáři,

starý málem, jako lidstvo celé –

s úctou věru na tvých šedin záři

patří v dumách oko myslitele!

S hvězd a sluncí snesen ku člověku

jsi mu orloj, kterým dny své měří,

jsi mu pravda na rozhraní věků

jediná, již bez pochyby věří.

Staletí už přešla od té doby,

co on v píli sám si tebe stvořil;

díla jiná – skácel zase v hroby,

vlastní řády zrušil zas a sbořil,

jenom tebe, děde, kalendáři

zvratů jeho nedotkla se váda,

a jak dříve – celým světem září

vítězná a nesmrtelná tvá vláda!

Miliony mají králem tebe;

co kdy věr a náboženstev bylo –

ves jich cíl, jich peklo i jich nebe

v tobě též se mocně zrcadlilo...

Dle tvých črt se ve svém běhu řídí

Starý Zákon rovně jako Nový,

v jejich duchu svaté dny své třídí

brahmané i žáci prorokovi,

bohatí i žebráci a chudí,

otroci i hlavy pod korunou:

všady hlas tvůj stejný zájem budí,

všady všecko rovná se tvou runou.

Znám jsi kmetům, mužům, ženám, dětem

cel jich život vázán je ti k díku –

nepohyneš, co svět bude světem,

kalendáři, starý panovníku!

Hle, tvým vlivem nejen naše víra,

leč i čas náš proniknut je celý!

Plyne rok a tvoje náruč širá

jeho tok nám čtverým vzmachem dělí

v dumnou jeseň, usmívavou vesnu,

zpěvné léto, které v růžích míjí,

tichou zimu, která vždy jak ve snu

vánoční nás jímá poesií...

A v tom roce každý tebe vítá,

každý zavděk ze tvých bere zvěstí:

kronikář, jenž v pergamenu čítá,

hadač, který předpovídá štěstí,

i ten rolník, který soudí v duchu

dle tvých zjevů na úrodu novou –

u všech dojdou řádky tvoje sluchu

všickni tebe přítelem si zovou!

U každého žezlem kýváš roku,

a tvůj prestol nekloní se pádem!

Svět i lidstvo svorně jdou v tvém kroku,

smrť a život značí se tvým řádem,

věky, léta, měsíce a dnové,

pohřeby i chvíle narození,

země běh i její osudové,

západ, noc i jasné světlo denní!

Králi králů, na jehožto tváři

času vryl se prostor nekonečný,

synu nebes, děde kalendáři,

jedin, jenž jsi beze změn a věčný:

proč, když tolik veleby a svitu

plá již hvězdou na tvé bílé hlavě –

já tu ještě nadšen bouří citu,

hold ti skládám větší ku oslavě?...

Proto, králi, že jsi v době nové

tím, co bible v našich předků dějích!

Rostli s tebou celí národové

a ty bděl jsi u kolébek jejich;

věčným písmem stojí znamenány

ve tvých listech sledy jejich skutků:

rudým nachem krvavé jich rány,

zlatem sláva, černí doby smutku,

lesk jich dnů i temno jejich nocí,

hanba jich i pokoření celé,

i ten čas, kdy z tyranů zas moci

povznesli je noví spasitelé!

A jak tiše kročej dnů tvých spěje –

není věru z národů těch syna,

který pohnut na svých otců děje

v hloubi srdce při tom nevzpomíná...

Národe můj, – kolik let a věků

tvé též slávy uplétalo vínek!

Co dnů v roce – tolik míval’s reků,

a též tolik hrdých upomínek

zářícím teď oblétá mne zjevem,

pokaždé, kdy v knize oné čítám,

pro niž ret můj ozval se tu zpěvem,

kterou dnes tu velebím a vítám!

Vítej, vítej, děde kalendáři,

kniho velká upomínek svatých:

dej to Bůh, ať českým srdcím září

ze tvých stránek na sta písmen zlatých

v toto mladé, novoroční ráno,

které plá nám z paprsku tvých skrání,

dej to Bůh, ať na všech stojí psáno

pro můj národ – jenom požehnání.