ÓDA NA MODRO NEBES.

Ode jha mraků osvobozené,

zbavené slzí a smutku, jenž napadal v duše,

zářivé, slavné a modré,

vykvetlé do nejčistších světel, v nichž lámou se barvy,

zjasněné pro oko smrtelného, jenž dýchá tvou radost a vůni,

nádherné,

nejvyšší stožáry paprsků vztyčující, úsměvné nebe,

neviditelný moste,

jímž přecházejí zakletí z údolí slzavého do říší tajemných radostí,

nepohorši se nad smrtelným,

jenž odvažuje se zvedat své vznícené zraky k tobě,

ó, zářivé, radostné modro, rozlité do šíra

nad zeměkoulí.

Syn tvůj, jenž bloudí po březích tvého modrého moře,

po tobě vzpíná toužně své ruce,

aby v ně zachytil nádheru tvoji a slávu.

Duši svou dokořán otvírá, plamenný kalich,

by světlo tvé plavé nalilo do ní barvy a vůně.

Myšlenek stáda na pastvu pouští

do šťavnatých zelení pozemských luk, jež svítí oranží květů.

Na lodi života svého napíná plachty,

odvážný kormidelník lodníky svolává, plavce i děti,

zástupy svolává, bratry a sestry, národy všechny,

by vyplout mohl na hladinu tvoji.

Svou milostí nás posiluj a nezastírej tvář svou před námi!

Ve výšce ohromné ať plane nad námi tvůj žhavý lampion,

kde dávno roztříštěna mdlící skla,

ať vlévá v žíly naše teplo života, ať krev nám rozproudí,

až shromážděni na palubě se zemí se loučit budem.

Již mizí pevnina a břehů květný lem se zvolna zrakům ztrácí.

Jsou bíle prostřeny dnes všechny stoly na palubě,

jsou kvítím ověnčeny stožáry a do lan mladé ratolesti vpleteny

a dětí polétavý tlum pobíhá po lodi.

Och, děti naivní! Přec všimla jsi si, ženo má,

jak vhrnuly se do zahrad dnes časně z rána,

jak ulamovaly tam květem obsypané sněti,

radostně při tom zpívajíce?

A obraz jejich mladého nadšení a mladé touhy

zajisté dlouho ti utkví v mysli, ten obraz vábný

z předposlední chvíle před odjezdem,

kdy tleskala’s rukama při jejich šumu a dupotu na lodi,

jak děcko docela maličké?

Děvčátka bělostné plachty prostírala,

děvčátka úpravné kytice po stolech rozdělovala,

hošíci zpívali v lanoví při upevňování větví.

Již mizí pevnina a břehů květný lem se zvolna zrakům ztrácí.

Ze zahrad pozdrav odevzdané vůně plyne k nám.

Loď naše pluje, och, pluje dnes v dálky, v modravé dálky!

Já, básník nové doby,

pěvec těch, kterým rozkvetly v duších zahrady nadějí,

odvážný kapitán,

jenž myšlenky své poslal na služebné cesty k pólům,

ten, který rozhořovat dává

na lukách svojich tropickým vegetacím radostných snů,

ten, jehož duše ohnivá září jak ohňostroj

za večera zapálený v májových zahradách,

po věky budu ti blahořečiti,

neb milostí tvojí zrozen jsem

a milostí tvojí kvetu

a milostí tvojí všem bratřím zpívám,

všem, kteří neznají rozdílů plemen a národů,

všem, kteří odvahu mají veřejně vyznat,

že jejich touhy vyrazí z vlasti, z prokleté vlasti,

že jejich duše křídla má smělá a neohrožená,

že jejich duše prudká je a široká,

jako je nezměrný oceán vody a modra a věčna.

Modro, jež rozlito do nekonečna!

Nekonečno, jež rozpjato visí v nejčistší modři!

Nejčistší barvy, jež lámou se v květech!

Květy, jež dokořán rozevrou kalichy plodné,

až zachvěje se pod slunečním dechem

spleť hustá, plná medu a pelu z tyčinek zlatých,

a žluté prašníky se rozkývají jak srdce poledních zvonů,

které vyzvánějí na poplach k odjezdu do Jiných Světů,

na smutných tvářích úsměvy blaha vyluzujíce.

Úsměvy blaha, které se roznesou v dálky!

Dálky, jež objeví závrati propastí!

Propastí, ve kterých zahučí ponorné řeky!

Ponorné řeky, kde dokoná smutek!

Smutek, jenž změní se v nejvyšší radost!

Radost, jež rozepne bělostná křídla,

křídla, jež změní nás v duhové ptáky,

ptáci, jichž zobáky kouzelně zahoří

(neboť ty písně poplují v toninách sladkých)!

Tóniny, které v nás života probudí sílu!

Probuzení, při němž se zjeví užaslým zrakům

pevniny nové, čarovné ostrovy, kde sídlí pohádky všech,

pohádky, o kterých nezdá se smrtelným!

Zázračné modro nebes!

Smrtelní zbaví se milostí tvojí okovů zemských,

bídní a chudobní mozoly ztratí a rány všech se zhojí.

Pod hebkými doteky měkkého tepla roztaje záští

a tehdá zjeví se duše naše očistěny, poprvé zase

v původní nádheře zrození, ty duše slavné,

tak ještě milostí zadýchány, tak ještě pelem posypány,

tak ještě vůní ovívány, tak ještě barvami rozžíhány.