ÓDA NA OCEÁN

V zasnění na břehu stojím,

rythmem tvým skanduji verše,

u nohou cítě tvůj pocel, vyslaný zbloudilou vlnou,

svůdnou a vnadnou jak nymfa

vábící v náručí lásky.

Obzor, jejž zažehl západ, zhasíná na siném nebi,

blankyt se zachmuřil mrakem,

podobným příšerné lodi,

bez klidu bloudící širem bezbřehých,

záhadných vodstev...

Stojím zde o skálu opřen... Nikdež ni živého tvora...

Přede mnou bezmezné moře,

dmoucí se, valící hmota:

pravěký,titánský netvor, chaosu beztvará bytost.

– Obsáhnout chtěl bych tě, moře,

proniknout, pojati v sebe,

se všemi hrůzami bouří, s ryzími půvaby jiter,

s volností smělou a šíří, s neklidy tvými a zpěvy.

Proměnit chtěl bych se v tebe,

státi se hrdým a zpurným,

velkostí vzruchů se zpíjet, silou svou marnit a šílet

v drtivém kroužení smršti, odvěkém sabatu živlů!

Koráby v dáli se noří, slavnostně, klidně jak bozi...

Rozkoši! Na plecích vznášet koráby širého světa,

býti jim spásou a zkázou, býti jim Osudem stálým!

Příliv se zvedá a blíží... Skalisko splachují vlny,

ke mně se lísají, plíží, vnímám jich lichotný dotyk,

ztrnulý, přimrazen k místu

magickou, nezdolnou mocí!

Pozvolna v dálavě zhasla poslední raketa denní:

mátožná temnota pláštěm zhalila odbojné vody,

sloučila moře a nebe v objetí vesmírné lásky.

Naslouchám do noci: Slyším tlukot jak velkého srdce;

ústí v něm životem burné tepny to bludiště světa,

pějíce zpěv, jehož konce,

začátku nikdo z nás nezná.

– Závratná, božská ty hymno!

Krásnější nad pyšné sochy,

nad slunné básně, jež tvoří umělci

v nadšení hvězdném,

krásnější nežli jsou města světová, zpupná a slavná!

Krásnější nežli je žena, nejčistší, nejsvětší žena,

krásnější nežli jsou lidé

zvroucnělých, upřímných niter,

světější nežli je víra, zrozená v zápalu srdcí!

Propastné chaosu slovo,

vyřčené vesmírným retem,

prvotný zázraku hmoty, pohybe, vševládná sílo,

životodárný ty živle, vyvřevší v beztvaré bytí!...

Stojím a naslouchám zpěvu jakoby v zvučící škebli,

necítím okovu hmoty, cítím jen volnosti passát,

hrouzím se veň jako norec oddaný věrnému živlu.

– Chtěl bych tak, moře mé,

býti volný a širý jak vlny,

chtěl bych mít rozpětí tvoje,

kterým vždy objímáš zemi,

tvými bych hněvy chtěl kypět,

něhou tvou omdlévat v slasti,

temná ty myšlenko věčna,

království silných a vzdorných,

moře mé, lásko i kletbo, osudem určená v žití,

jež nyní z hlubiny chmurné u paty úskalí hučíš,

vlníš se, vlníš a vlníš...