ÓDA PRCHAJÍCÍ LÁSKY (I)

Sečkej, postůj! – Do dálky co tě žene?

choutky věru zbavit se tebe nemám.

Rty mé prahnou, polibků manou hoří...

Neprchej, lásko!

Hltat chtěl bych amforu nachýlenou

tvojich boků, patřiti v očí opál,

cítit srdce bouřící tlukot dále

s ohněm tvých víček.

Ale darmo! – Odvracíš znechucena

tvář i ňadra. Tušíš snad, čas že přijde

trapné, prudké rozluky? Odříkání,

zápasů marných?

Zkrátit chceš mi zmítání sporných citů,

zmírnit bolest? Náhle tak odhodlána,

že mi prcháš, půvabná záda ještě

s nádechem růží

točíc ke mně? Posečkej! Postůj chvíli!

Aspoň slovo útěchy dechni, sladká!

Nebo lépe k požitkům novým vrať se,

bohyně, ženo!

Darmo! – Prchá. Vychýlit dlužno ke dnu

číši Zhrdy s pelyňkem Odříkání.

Vše tu klame, přísahy, sliby, touhy...

zhltí vše Doba.