ÓDA PRVNÍ

Blahoslavený Hroznato, zřím tebe!

Jen skrovná zmínka zbyla o tvé duši.

Ty stavěl jsi chrám svatý Hospodinu

a plná záře nebes je tvá bytost.

S košíkem peněz večer sedával jsi

a mzdu svou brali tvoji pracovníci.

A nebrali jen mzdy své. Brali lásku,

jež zářila z tvých prostých, sladkých očí.

Neb nestavěl jsi chrámu Bohu zlata,

chrám stavěl's Bohu lidskosti a něhy.

Chrám Bohu bratrství a Bohu síly,

chrám krásný Bohu blaženého lidstva.

A matky přinášely svoje děti

pod velkou lípu, zkvetlou v záři léta.

I děly tobě: „Pane, mluv, tvá slova

jsou jako chléb a jako ranní rosa!

Když ranní zoře ozlacuje vrchy,

zvoneček zpívá o tvé dobré duši.

Když v jasu léta bzučí zlaté včely,

zvon tvůj, Ó pane, zpívá o bratrství.

Ty s námi sedáš k bílým, prostým stolům

a v stínu chrámu tvého modlíme se.

Je otec v nebesích. A na zemi jsi

ty místo něho naším dobrým otcem.

Jsi žencem s námi, chléb máš v dobrých rukou,

vždy čerstvý, vonný jako rodná půda.

Ten, jemuž stavěl's chrám, Pán, miluje chléb,

v podobě jeho k nám vždy sestupuje.

Hle, naše děti v chrám tvůj nosí chrpy

a lučním kvítím věnčí portál jeho.

Růžové kohoutky a modré zvonky

a lesní lilie jsou v prostých džbánech.

Na božích mukách visí věnce z chvojí

a větve lípy zdobí obraz Panny.

A večer chodíš s námi tichým lesem,

kde voní smrky, táhne bílá rosa.

Nad hory vzchází měsíc. Krotká srna

jde k tobě, pane, neb tvá ruka hladí.

U cesty šumí břízy; ve tvých stopách

jdou bílí andělé se sladkým smíchem.

Se smíchem ráje stříbrným, neb ráj tvůj

je rájem prostých, nezraněných duší.

Klekání zvoní. V chladné lesní hloubi

plá velký měsíc jako zlatý kalich.

Tvé oči plny vláhy jsou, tvá ústa

zpívají píseň večera a klidu.

Neznáme strastí, modlitbou je práce,

a modlitba je radostí a štěstím.

I hroby krásné jsou. A kvetou na nich

růžové, bílé hvězdy drobných šípků.

A zajíčkové skáčí v jejich stínu

a s jahodami děti usedají.

Tys učil nás znát Boha, pane! Kámen

v tvém chrámě mluví o lásce a kráse.

Kamenné hrozny pnou se, mocné sloupy

jsou ozlaceny sladkým jasem slunce.

A koše listů kamenných i světci

a bílé světice zří v naše snění.

Jsou, pane, čisté. Vonný chlad tam vládne

a radostně zas dýší hrudi naše.

Třpytící hvězdy dívají se okny

a mezi sloupky živá večernice.

Bůh miluje tě. Chrámu bílé stěny

jak světlý oblak září nad krajinou,

jež dýše mírem tvojí sladké duše –

Ó dobře nám je spočinout v tvém stánku!“

Ty hlasy slyšela jsem. V bouři doby

na chrám tvůj myslím, jenž pln zlatých plodů.

Jabloňky kolem jsou a milující

zde večer chodívali v jarním šeru.

A zlaté plody ráje v chrámu tvojím

nám z duší rozhořelých vyrůstaly.

Zázrační ptáci pěli; tisícletí

vteřinou byla v jejich sladké písni.

Blahoslavený Hroznato, Ó tvůrče

božího chrámu velké, svaté lásky!

Chraň moji vlast, neb nemá jiné zbraně

než srdce čistá, svatá jako tvoje!

A nedej, aby vnikla hniloba v ně,

Ó, chraň nám velký poklad lásky boží!

Hyneme v boji, pusto je i v srdcích,

neb není prostých, důvěřivých očí...

jak dělníků tvých, kteří budovali

chrám lásky prostých srdcí Hospodinu.

A klidně chodili kol košů peněz,

kol statků tvých, jež dával jsi všem štědře.

Neb dávat blažilo je jako tebe –

Bůh dárce je a tys byl velkým dárcem.

Zřím bílý chrám tvůj v době víru strojů –

je čistý, míru plný jako štěstí.

Ó vejdi v dobu naši, Staviteli

božího chrámu, chrámu čistých srdcí!