ÓDA SEDMÁ

Blaníku, ty tajemná, smutná báji,

slavná báji, plná tak hoře věků,

přede mnou se týčíš, Ó horo slzí,

bolesti horo!

Kalvarií českou jsi našich bájí,

ale spolu v tobě je zářná naděj,

víra v sílu ztajenou, nesmrtelnou,

národa sílu.

Nezřím v tobě mohutných bojovníků,

ale velké hrdiny práce, lásky,

velké světce myšlenky, odříkání,

hrdiny ducha.

Rytířů voj v kovové, lesklé zbroji

není v tobě, Blaníku snění mého,

ale krásné, velebné, sladké zjevy

českého srdce.

Rekové to nadšení, světla duše,

tvůrci věčných zákonů lidstva všeho,

již tak příliš záhy se narodili

v tobě, má vlasti!

Zřím zde chrámu božího stavitele,

chrámu Ducha svatého světlé tvůrce,

jenž je v srdci člověka nesmrtelný,

pnoucí se k hvězdám.

Chrámů slavných Myšlenky velké tvůrce,

kteří nesli zářící plamen světu,

kteří byli stráveni žárem jeho,

oběti ducha.

Reky velké bolesti, české muky,

bolesti té hluboké, věkovité,

kteří nesli kříže své sami, sami

pro spásu lidstva.

Velká srdce nesoucí bolest lidstva,

hříchy jeho strašlivé snímající,

učitele života zřím zde, velké

milence pravdy.

Neduní zde ve spící, bájné hoře

zbraní třesk a meče zde nezazvoní,

ale lásky boží jen velké světlo,

lampa ta věčná,

hoří v duších drahých těch velkých stínů,

kteří kdysi v duchu a v pravdě boží

žili v bojích, útrapách, v mukách těla

v zápase krutém.

Jene Huse, Chelčický, Štítný, Žižko,

i ty velký Komenský, učiteli,

sladký, smutný vyhnanče, velký tvůrče

příštího ráje!

Ráje ducha svatého v zkáze světa,

v požárech a mukách všech krutých válek

veliký ty, hluboký mysliteli,

Evropy světlo!

A vy drahé symboly, geniové,

i vy zjevy nejkrasší, které zplodil

nám jih český, ona vlast zaslíbená

Kristovy říše!

Láska v duších rostla zde, mystický květ,

síla rostla nejvyšší, síla ducha,

člověk slabý našel tu nesmrtelnou,

božskou zář v sobě.

V onom teskném, čarovném kraji snivém,

u zrcadel velkých vod duše shlíží

v propastných se hlubinách věčna, blíže

Bohu je svému.

Blaníku, ty podivná báji česká,

Ó sne duší zoufalých, ale přece

dojemně tak věřících s celou silou

víry své v Čechy!

Ó ty báji tajemná, vím, že v tobě

celá víra v budoucnost země rodné,

mluví z tebe mystická, svatá láska,

láska to k vlasti.

Jen ta věnčit dovedla nejkrásnější,

velebnou tou vznešenou svatozáří,

jen ta sníti dovedla o těch světlých,

nebeských vojích,

které spí v tvých hlubinách, horo svatá,

strážci vlasti, které dal Bůh jí v lásce,

neboť příliš trpěla, příliš drahá

samému božstvu!

A ty velké vidění, hymno slavná,

teskná písni naděje zpívající

jak proud mocný, který se řítí s nebes,

zúrodňující

zemi celou myšlenkou, ducha slávou,

krásou duší prostých a tichých, sladkých,

zpívající velebnou z hlubin lidství

věčnosti odou.

V rythmech jejích nezdolná zpívá duše,

česká duše ve chvíli nejkrutější,

v chvíli zkázy, útrap a ponížení

z hlubiny bolů.

Nemáme svých pradávných, světlých bohů,

ale svoje veliké, symbolické

zjevy víry, nadšení, síly ducha,

hrdiny práce.

A ti vstanou v poslední, smutné chvíli,

s nimi půjde nebes jas, milost boží –

zmlkni, srdce ubohé, skloň, se hlavo,

v tušení jejím!