ÓDA ŠESTÁ

Komenský, ty veliký mysliteli,

vládče říše moudrosti, otče, tvůrče

lidí nových, laskavých, milujících,

božích to lidí!

Žil jsi v době plné slz, lkání, muky,

žil jsi, snivý cizinec, nezlomná však

velká duše skvoucí se v temném věku

nebeskou hvězdou.

Nemám slov, bych vyřkla tu sílu velkou,

která byla v tobě, Ó vládče duší,

vůdče, velký příteli dítek, krásný

mudrci lásky!

Neboť nikdo jako ty nemiloval

i ty příští, ubohé, nezrozené;

trpící ty smutné a zápasící

budoucí Čechy.

Slzy božské lásky jsou v tvých slovech,

v práci tvé je nesmírný mír i touha,

ve tvých rysech proroka čtu tvou věštbu

vítěznou, krásnou:

,Že se vrátí vláda tvých věcí tobě,

národe můj! Možno je spálit města,

možno lidstvo ničiti v mukách, v hladu,

sežehnout zemi,

ale nelze zhasiti božský plamen,

který v srdcích plane jak žití slunce,

nad vlnami velká jak zářná hvězda

tonoucím svítí!‘

Kdysi tebe u smutných grachtů potkal

stejně velký vyhnanec vlastní země,

smutný, žitím zkrušený vyvrženec,

genius Rembrandt.

On, jenž v nitru tajemství prožil kosmu,

který viděl velkého Ducha země,

trpitel a mstitel, mág a vládce

království světla.

Zřím, jak tiskl ruku tvou, ze rtů jeho

slova jemu zněla tak divná, krásná:

„Bratře duše mojí, Ó cizinče, rci,

kde vlast je tvoje?“

„Má vlast v dětském úsměvu, v nitru prostých

i v těch velkých vidoucích, spravedlivých,

má vlast smutná, pozemská zničena je,

nová však vstává,

nová vlast, ta božího míru, věčná

vlast ta lidstva příštího, kterou nesu

s sebou v teskné vyhnanství, jež i v tobě

žije, Ó mistře!

Království to božího slavná říše,

jež jde s Kristem v Emauzích, k učenníkům,

když svým božským pozdravem vítal věrné,

trpící druhy.

Jak tys zřel jej, mistře, v tom vlídném jase,

který lidstvo nemocné uzdravuje;

Bůh tvůj Bohem mým je a mojí vírou

duší Pán tichý.

Jsme jak jeho smutní ti učenníci,

kteří pláčí nad smrtí mistra svého –

rci, zda přijde velký ten Utěšitel

ve chvíli hoře?

Neboť víme, z mrtvých že jistě vstane,

chléb zas bude lámati s námi, přijde,

vím, že přijde dveřmi též zavřenými

velký Bůh lásky.

Tvář má vrásek plna je, duše truchlí,

oči tvé též pohasly v osamění,

neboť příliš hleděly ze tmy věků

v nebeské světlo.

Podej ruku vyhnanci, mistře, bratře,

řečí stejnou srdcí dvé nyní mluví,

jednou budou stejný žal vnuci čísti

v dílech tvé ruky.

Mlhy táhnou nad mořem, nad průplavy,

věčně stejná bída jde Amsterdamem,

vyhnanče, Ó příteli, sami, sami

v světla říš jdeme!“