ÓDA TŘETÍ

Jan Hus zde byl, i Gerson, soudce jeho,

a takto mluvil k mistru v onom světě:

„Ó mistře Jene, zde, kde láska boží

je paní jedinou, slyš slova moje!

I moje srdce plálo velkou touhou

po duši čisté, věřící a silné.

Po shromáždění věřících, jimž není

pozemským cílem sláva, ni moc světa.

Po církvi nové, v níž jen Kristus vládne

a tichý, pokorný jde v Jerusalém.

A palmy jemu stelou prostí lidé,

a není purpuru; ni lesku zlata.

Má duše dobro chtěla, oči moje

však ďábel zaslepil svým krutým klamem.

Já myslil, že z tvých retů mluví pýcha

a vzpoura satana, jenž otcem zla je.

A zatím láska k lidem silná, svatá

v tvém srdci byla, byla v slovech tvojích,

v nichž, kazateli vznešený, Bůh mluvil,

jenž přítel duší pokorných a prostých.

V mých chvílích smutku, zklamání a hoře

na konci žití mého ubohého

hořela hranice tvá, v snech mých, v bdění,

neb žil jsem s tebou velkou vášeň pravdy.

Pod hradem zřel jsem tebe, pod lipami

jak laskavě díš: ,Pojďte, obtížení,

neb občerství vás Pán.‘ A prostí lidé

i matky s dětmi přicházeli k tobě.

Byl's velké světlo, hořící po věky,

tvá duše byla plamen lásky boží.

Po spravedlnosti jsi žíznil, mistře,

jež potlačena hroznou kletbou moci.

A já byl slepý, nezřel plamu toho,

jenž Ducha jazykem je nesmrtelným.

Ó propasti, jež mezi dušemi jste,

Ó víry závratné, Ó klame světa!“ –

„Můj bratře,“ děl Hus, „sladká je tvá moudrost,

nejvyšší moudrost, jež vše vyrovnává.

Mou ruku přijmi! V paprscích těch božích,

v té říši jeho dobouřily vášně.

A zbyla jenom silná, svatá víra

v království boží, ten sen lidstva sladký.

Smrt ukazuje k němu, jde s ním tiše

i sestra její, krutá bolest lidská.

Nebolel mne tak hrozný plamen ohně,

bolelo více osamění duše!

Má bytost lkala v teskných zpěvech žalmů:

,Ó Bože, Bože, proč jsi opustil mne!‘

Mé oči úsměv čekaly a slzy

božího slitování v zracích lidských.

A neviděl jsem jich; nad mojí hlavou

neplála záře tiché, sladké hvězdy.

Ó, propasti, jež dělíš srdce lidská,

propasti nejhroznější lidských vášní!

Mé srdce čekalo tu krásnou chvíli,

a beze slunce den byl jako žalář

v těch kobkách hradu. O své vlasti drahé

jsem snil tam v dáli nad jezerem smutným.

A čekal jsem hlas lásky. Mrtvo tělo,

leč duše moje doufala přec v Pána.

Ty's přišel nyní v onom světě duší,

můj příteli, a mír dal Pán mi sladký.

Ó kéž by smíření to plamennými

jazyky bylo možno hlásat světu!

A překlenouti onu hroznou propast,

jež brání lidem ruku podat bratru

v bolestech, ve tmách, v dravých vášní víru,

a pěti píseň o království onom,

kde trůní Beránek a chválu pějí

mu bílí starci v zkrvácených řízách,

již prošli peklem žití. Ó můj bratře,

je třeba nebeského srdce lidstvu.

A třeba mu i nové, silné víry,

neb opuštěn je Bůh a nestaví se

mu kathedrály. Ó, můj Bože, sešli

hlas útěchy, že národ nezahyne!“

Tu zdálo se, že zachvívá se hora,

a jako zázračný zpěv nezrozených

budoucích lidí zaznívalo z hlubin

tajemných lesů tichou, sladkou písní:

„Ač jiní jsme, je stejný touhy žár,

neb stejně chuďas je teď vyhnancem,

nechť místo pyšných věží gothických

pyšněji k nebi ční teď komíny,

pyšnější lodi brázdí oceán!

Jsou zákoutí měst, kam se nesnáší

ni večer sladký, neznámý kde mír,

kde ani zkomíravá naděje

jak chudobka ve trávě nevzklíčí.

Jsou vody otrávené, mrtvá zem

a sirné páry, sazí těžký mrak,

továrny černé, smutné kasárny,

kde ve dne v noci leží temný dým,

nehybný jak žal, jemuž zvykli jsme.

Továrny bdí, leč duše chorá spí –

slzavá bída na všech zápražích...

A přec zní tiše velká, blahá zvěst,

že nebeský jas slunce patří všem!

Zda přijde jaro naše? Přijde přec

ta říše blaženého bratrství,

kde slovo lidské božím slovem je,

nechť marně přešlo celých pět set let!

Kdy, Jene Huse, kráčel's nivami

a slunce hřálo stejně líbezně

svým zlatým úsměvem i přes klatby.

A bílá třpytící se oblaka

šla klidně míru plným azurem,

kdy stejně slavně plavé obilí

se vlnilo a sněžně za jara

rozkvetly stromy, v slávě růžové

na proklatce se smály jabloně.

Jak tehdy přijdou rabi k nohám tvým,

neznámá vzplá jim v očích sladká zář,

úžasná z retů tvých jim zazní zvěst

o synu božím, zvaném člověkem,

o slávě říše boží nesmírné,

o našem, našem božím království!

Co kdysi slulo sladká boží říš,

na retech našich slove bratrství,

co slulo kdysi boží království,

stejnými rythmy v nás se ozývá,

jak tehdy skřivan jásá radostně

a člověk, země, květy, oblaka

života píseň pějí vášnivou!“