DA VOLNO.

Pěkné psaní přišlo od vás, drahá,

z jižních končin ke mně do stavení:

píšete mi, jak je modré moře,

jak je teplo, jak vám do pokoje

proudí z parku vůně oranžová,

jaká míchanice pronárodů

při table d’hôte pokaždé se sejde –

píšete tak pěkně, duchaplně,

kdyby člověk v novele to našel

měl by radost, jaký vzorný popis

vytvořil ten onen prosaista.

Šťasten jsem, že moře splnilo vám

všecko, co jste o něm kdysi snila –

zřídka stává se, že nacházíme

takhle splnění všech nadějí svých.

Ba, tak často zklamem se, když osud

skutečností učiní sny naše – –

je to jako s láskou, drahá paní:

milujem-li, máme rádi vlastně

představu svou, svoje vzletné snění –

kde je skutečnost, kde pravda šedá!

Leč i tahle pravda omšelá je,

ne už nová – ale potud moje,

že jsem se k ní hodně těžce probil,

já už takový jsem bědný patron,

že když na klopotné cestě žití

něco zdvihnu – je to hloupý kámen,

oblázek jen, kterým tucty dětí

omrzele byly pohodily...

Ano, horko (abych zodpovídal

otázek pár vašich po pořádku)

je zde také. A jak celkem žiji?

Předně: ještě. Potom: někdy hůř je,

někdy líp zas – podle plachých nálad.

Což by tedy vlastně bylo všecko,

nač jste tázala se. Ještě něco:

vždyť vy ráčíte se také ptáti,

co je nového v mé domácnosti?

Nuže, píši, milostivá paní:

moje Víra zmizela mi náhle,

dobré dítě odeběhlo kamsi,

a mám pocit, že ji nespatřím již.

Vlk ji sněd snad, medvěd roztrhal ji,

nebo hladem zahynula kdesi –

bůh s ní, čert ji vem, jí nelituji,

moje pošetilost jest jen vinna,

že po letech takých zkušeností,

jsem si bral ji ještě na byt, stravu.

A ta druhá. Naděje – vy víte,

byla vždycky slabá, neduživá –

leží bezvládně, snad úbytě má,

nevím, přežije-li tento týden.

Třetí, Láska, tu jste nejlíp znala,

– myslíval jsem, že je zvlášť vám milá –

umírá... jsem u ní, zřím jí v oči,

jak se lámou, držím ručky její,

stydnou v dlaních mojích – to je všecko,

víc už nevím. Že to píši klidně,

nedivte se: všecky zjevy žití,

ba i smrti, zvyk jsem brát, však víte

s odevzdaným fatalismem Turka,

všecko – jedno ovšem vyjímaje:

nikdy nedovedu, drahá paní,

v cizích románcích být figurinou,

jež si k tabuli smí zasednouti,

když se hlavní reci od ní zdvihli –

z takového románku jsem dosud

vždycky utek – inu, samolibec!

Tož, co ještě? Užívejte plně

jižních krás, a když se tančí u vás

po diner – vy máte přeci ráda

moderní ty pohodlné tance –

tančete a protančete takto

noční hodiny... a nálady své...

a snad ještě někoho a něco...

Až se navrátíte, budu kdesi

dva či tři tisíce kilometrů

– touha cestování, milostivá,

vidět jiné kraje, jiné tváře,

jiné písně slyšet, jak to bývá –

potkáte-li někoho však přece,

jenž má tvář mou, postavu i chůzi,

nevěřte svým očím, vzácná paní,

nebudu já, nemohu to býti.