ĎÁBEL PŘI PRÁCI.

Navštívil jsem ondy ďábla.

Na stole měl konev kávy,

(pekelnou jí hasil žízeň),

okuláry na nose.

Hrbatil se za stolíkem,

na stolíku samé listy,

popsané a nepopsané,

v kalamáři žluč a jed.

Ptám se: Čerte, co pak děláš?

Úkosem z pod brejlí mrskl,

vypláz jazyk, oblízl se:

„Anonymní píšu list.

Čert by běhal po kostelích,

po domech a po hospodách,

aby dělal všude peklo, –

pane, já jsem na to káp!

Při kafé si v suchu sedím,

kouřím svoje šustrkubo,

ocasu mi nepřiskřípnou, –

vyběhá to listonoš.

Ondy vidím mladý párek:

Jak hrdličky cukrovali,

chystali se na ohlášky –

počkej, já vás požehnám!

Napsal jsem mu drobné psaní,

že ho šidí holubička,

jak pak teprv bude pozděj’ –

a hned bylo po svatbě.

Jí jsem napsal levou rukou,

že jí pomluvila teta,

ona šla jí nadat za to –

ženská vojna hotová.

Byly křiky, hádky, soudy,

rvanice a sebevraždy,

pomluvy a podezřívky,

přísahy msty do smrti...

To však jest jen „drobná“ práce.

Člověk musí pokračovat

s pokrokem a s duchem doby,

pracovat i „ve velkém“!

Nač pak máme redaktory,

Pozory a Revolvery,

Hlasy Židů, Prdy, Smrdy,

vůbec pokrokový tisk?

Nejradš píšu o farářích.

To se vždycky čítá rádo –

a čím lži jsou divočejší,

tím jdou více na dračku.

Člověk vždycky rád to slyší,

že i vyšší páni hřeší,

že se tamto tento toto,

že on není lumpem sám.

Zvláště mládež má to ráda, –

když to mohou jiní, jiné,

proč pak ty ne, Augustine –

proč být lepším, poslouchat?

A tak roste moje říše,

dušiček mám plné rance.

Proto nade vše si chválím

anonymní dopisy.

Ó jak dobře pracuje se

za pomocí c. k. pošty,

s muži péra pod ochranou

redakčního tajemství!“