ĎÁBELSKÁ RHAPSODIE.

„...ó, velká kryso, velká, dlouhovousá,

jež ve tmách vztekle patu moji kousá,

již rožeň připraven, a vidím jámu,

v níž čongy*) lezou tam a sem,

a hrozného stát vidím Parabrámu

s chřeštýším u ní ocasem.

Ó, velká kryso, ďáblů dav se hrne,

tvá duse ještěří nechť trne, trne,

a rozen točí se, a oheň z pekla

již na tvé čeká holinky!

Jen prstem hnu, a dvorní krejčí Ke-kla

ti poslední šil nankinky...“

„,Máš v očích, nechci říci ani co že!

Už zastrč revolver a nechej nože,

tu viz, jeť jasno to jak svatá duha,

a pražádný již klam a mam:

vždyť ženou nebyla tvá Ču-lu-u-ha,

jen koukni se a pohleď tam!‘“

„,Hle, slepče, ďáblů hra tě dlouho mátla,

až ruka má v ni obezřetně hmátla.

Teď kouzlu konec, pravda vždycky platí,

byť chvilku byla žebráckou,

ten jazyk sobě můžeš udělati

s kyselou večer omáčkou...‘“

„Jeď k čertu! Vždyť jsem já to dávno věděl,

že Ču-lu-u-ha od kolika neděl

jest kouzlem Ramy takto utvořena.

Však přece dav se koří jí

jak pravé, bílé, svaté dceři nebes,

a za nikým tak přepokorně nelez

s plnými měšci rupií.

Co tobě po tom? Kletý, stokrát podlý,

má pomsta strašná za to s tebou prodlí,

a jako Kain té msty nes děsnou stopu

a skvrnu na věk bezmezí!

Fú, jazyk s háku místo tvého copu,

a Čínou nos cop hovězí!...“