ĎÁBELSKÁ SONÁTA.

Puch, požařiště temnou vsí se vleče

nad kostry topolů, s nichž visí mrtvoly,

a potok otrávený bez šumotu teče

žab zdechlých pln a bahna do polí.

Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny

ve shnilých olších kuropění vyčká,

smích černých žernovů je zlý a jednotvárný

v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka.

Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci

a sošky bolestné juž nikdo nelíbá,

ve chmurném orloji se na rafii chvící

zamlklý upír volně kolíbá.

Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze,

po všem jen zbylo krve tratolisko

a stopa skropená a křečovitá k struze...

Jak po moru je v daleku i blízko...