ĎÁBLOVA KNIHA.

Podlažický opat, řádu pýcha,

zbloudilého kárá bratra mnicha:

„Nedal Bůh ti k malbě vzácnou vlohu,

abys hříšnou kresbou zdobil slohu

frejné písně, nevěren jsa Bohu!

Kaj se, odpustí ti Beneš světec,

do slz žalu péro smoč i štětec!

Pergament si vezmeš do své celly,

Starý, Nový Zákon opiš celý,

svého umění dej důkaz skvělý.

Flaviovy knihy z války židů,

Kosmu, slávu Čech i jejich bídu,

Isidora bohoslovnou vědu,

řeholi pak naši ku posledu

opíšeš tam zdobně, milo hledu.

Bratr k zemi klesl: „Vinou ďábla

duše moje v horlivosti slábla.

Požehnání, otče, nebo zhynu!“

– „Bůh ti žehnej, povstaň, milý synu,

jdi a uměním smaž velkou vinu!“

Kruhy oken světlo v cellu padá,

bratr malíř řádku k řádce skládá – –

Neubývá práce, kterou přijal,

ruka zmdlívá v spleti inicial,

v sněhu lilijí a modru fijal. – –

Spousty pergamentu – jaká práce!

„Kde jsi, ďáble svůdce, hříšný rádce?

když jsi pomáhal mi chutě k pádu,

pekel zmetku, podlou stroje zradu,

zjev se, pomoz v práci do úpadu!“

V koutě celly již se rarach zdvihá,

oko mnicha bleskem svým ho stihá.

„Viz ty pergamentu bílé kupy,

zda se na nich brk můj neotupí?

stejným trestem ať i rarach úpí!“

Rarach sedí na obrovském listě,

píše, kreslí v bílou blánu čistě:

barvy hoří, v zlaté kvetou půdě,

jak by ohněm pekel rdí se rudě,

pestří se jak polní kvítka v hrudě.

Umdlívá-li rarach, zbystří bázní

před svěcené vody trapnou lázní.

Kniha roste, ďábel popiloval...

Když mnich obří knihu domaloval,

ďábla vděčně kreslí v písma oval.